Tomuto faktu však neodpovídají ambice vlády ČR na odklonu od fosilních paliv a dekarbonizaci české ekonomiky. Výsledkem takové klimatické politiky ČR je řada vážných, negativních bezpečnostních a mezinárodněpolitických dopadů.

Mezi přímé hrozby patří přispění k destabilizaci periferních oblastí Evropy klimatickou změnou, což vede k hlavním bezpečnostním hrozbám v podobě migrace, terorismu či regionálních konfliktů. Nepřímé hrozby ale mohou být ve svém dlouhodobém důsledky mnohem dramatičtější, jelikož se týkají suverenity ČR ve světě, který se pod tíhou klimatické změny bude měnit.

Česká republika, jako středně malý stát definovaný svou závislostí na funkčním mezinárodním režimu pravidel a norem jakožto garantovi své politické nezávislosti, musí reagovat na měnící se globální prostředí a oslabování základních prvků zajišťující jeho svobodu vedle silnějších velmocí. Neschopnost reflektovat svou historickou odpovědnost za existenční ohrožení řady nízko položených a ostrovních států nárůstem hladiny oceánů a rezignace na akutní nutnost rychlého nalezení konsenzuální řešení klimatické změny je tak rezignací na mezinárodní principy garantující právo na existenci všech suverénních států a neschopností reflektovat měnící se mezinárodní prostředí.

Alternativou takové politiky, tedy politiky uhelného státu, je pragmaticky odpovědná zahraniční politika. Taková politika vychází z historického lidskoprávního odkazu listopadu 1989 a zahraničně-politického pragmatismu, který je schopný reagovat na měnící se povahu globálního světa, a tak umožňuje reálné naplnění základních bezpečnostních a zahraničněpolitických zájmů ČR.

Tento policy paper artikuluje tři základní kroky, jak takovou zahraniční politiku v otázce klimatické změny naplnit. Patří sem intenzivní zapojení ČR do dojednání Článku 6 Pařížské dohody, otevření diplomatického dialogu se státy existenčně ohroženými klimatickou změnou a rekonceptualizace konceptu Odpovědnosti chránit (R2P) na Odpovědnost za ochran klimatu (R2PC).