V současné Evropě existují dvě věci, kvůli nimž se lidé dokáží do krve pohádat. Postoj k imigraci a globálnímu oteplování úplně změnil pohled na svobodu jednotlivce, pravomoci státu, přístup k ekonomice a možná i výchovu dětí. Důvod je jednoduchý. Obě záležitosti ohrožují dosavadní způsob života, na který jsou lidé zvyklí. Proto kolem uprchlíků a klimatu nejvíce zaznívají silná slova, varování a hesla. V případě druhého tématu vyvolává velké spory například uhlíková neutralita. Toto slovní spojení bude v příštích letech nejspíš tvořit důležitou součást projevů nové šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové.
Oteplování planety, které je faktem, může mít zničující dopady. Na rozdíl od běženců ho nezastaví žádná zeď na hranicích. Pragmatická pozice v přístupu k ochraně klimatu proto těžko může stát na tom, že žádné globální oteplování způsobené člověkem neexistuje, nebo na zesměšňování šestnáctileté Švédky Grety Thunbergové, která říká: Víme, že je něco špatně a bojíme se toho.
Zelenou politiku si lidé oprávněně spojují s Evropskou unií, která byla hlavním tahounem podpisu Pařížské dohody o klimatu v roce 2015. Tento trend bude v příštích letech pokračovat. Přispěly k tomu i květnové volby do Evropského parlamentu. Na úkor tradičních pravicových a levicových stran v nich posílili euroskeptici, kteří řeší hlavně imigraci. Uspěli ale také zelení považující za svou největší prioritu právě boj s globálním oteplováním. Ekologicky vstřícná je i liberální frakce Obnova Evropy (Renew Europe), bývalá ALDE. Bez její podpory by kandidátka na post šéfky Evropské komise Ursula von der Leyenová neprošla v hlasování o důvěře. Musela za to slíbit, že předloží nový evropský klimatický zákon, takzvaný Green Deal. V něm má být závazné dosažení uhlíkové neutrality Evropy do roku 2050. Tedy krok, jenž povede ke snížení produkce emisí téměř na nulu a k vyvážení nově vzniklých emisí projekty, které pomohou vstřebat oxid uhličitý (CO2).
Kritici ambiciózních evropských klimatických cílů často upozorňují, že celá EU vytváří jen devět procent světových emisí CO2, kdežto Čína téměř třetinu a Spojené státy přibližně čtrnáct procent. A zatímco Evropané svou uhlíkovou stopu snižují, zbytek světa ji spíše zvyšuje. I když bude EU v roce 2050 úplně uhlíkově neutrální, nemusí to znamenat vůbec nic, když stejnou cestou nepůjdou další země. Přitom klimatická politika představuje výrazné náklady pro výrobce v Evropě, který soupeří hlavně s Američany a Číňany. Průmysl tvoří v Evropě stále asi pětinu HDP a zaměstnává desítky milionů lidí. Obecně také platí, že na jedno místo v něm se vážou další pracovní pozice ve službách, které jinak v ekonomice celé EU dominují.
Možnosti pro hospodářství
Ve prospěch zelených vizí pro Evropu hovoří dvě čísla. Za prvé jde o každoroční účet za dovoz fosilních paliv, který za celou Unii dělá 266 miliard eur (asi sedm bilionů korun). To je státní rozpočet desetimilionového Česka na celých šest let. Tyto peníze jdou z EU hlavně do arabských zemí nebo do Ruska. Druhým číslem je odhad předčasných úmrtí v Evropě kvůli znečištěnému ovzduší. Podle Evropské agentury pro životní prostředí je to 400 tisíc lidí ročně, z toho asi jedenáct tisíc v Česku.
Zastánci klimatických cílů EU zdůrazňují hlavně nové možnosti pro evropské hospodářství, které může na zelených technologiích stavět. O tom, že zelená ekonomika může přinášet prospěch, téměř nikdo nepochybuje. Jistá opatrnost je ale namístě. Nevyšla třeba sázka na to, že evropské společnosti budou globálními výrobci solárních panelů. Hlavně ambiciózní německé firmy v letech 2011–2012 postupně zkrachovaly. Nikdo nedokázal čelit levnější konkurenci z Číny, která je dnes prakticky jejich dominantním producentem.
Ještě mnohem větší problém je u výroby lithiových baterií do elektromobilů. Ani tady Evropa zrovna nezáří, přestože bateriové články jsou nejdražší částí auta na elektřinu, podobně jako motor u běžných vozů. V celém odvětví opět převažují asijské firmy, byť kromě čínských výrobců mají silnou pozici i japonské a korejské společnosti. Zatímco ve výrobě tradičních aut, kde se emise řeší pomocí katalyzátorů (a podvodů jako v případě Dieselgate, dodali by kritici), představují evropské automobilky absolutní špičku, u elektromobilů musejí dohánět konkurenci. Hrozí jim tak, že se sníží jejich zisky. Přitom automobilový průmysl zaměstnává v Evropě skoro čtrnáct milionů lidí a na výrobě spojené s auty pracuje každý desátý dělník.
Úplně samostatnou kapitolu představují dodávky lithia a kobaltu, které jsou základem baterií. Naprostou většinu lithia nyní zpracovává Čína, u kobaltu pak dvě třetiny světových ložisek leží v nestabilní Demokratické republice Kongo, kde bohužel není nijak výjimečná dětská práce.
Proč zrovna teď
Česko je v rámci EU spíše klimaticky skeptická země. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček nedávno v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil, že uhlíková neutralita je marketingová vize. „A všichni ti, kteří o ní mluví, vědí, že se nedá v EU stoprocentně zvládnout,” uvedl.
Český přístup vystihuje i výrok premiéra Andreje Babiše na summitu EU v červnu 2019, kde Česko spolu s Polskem, jehož energetika závisí z osmdesáti procent na uhlí, Maďarskem a Estonskem zablokovalo prohlášení o uhlíkové neutralitě. „Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ prohlásil Babiš upřímně. Svůj přístup rychle pragmaticky zmírnil. „Uhlíková neutralita nás bude stát dost peněz, musíme investovat miliardy a máme nějaké představy, jak bychom mohli získat dodatečné fondy,“ řekl o měsíc později po setkání s Ursulou von der Leyenovou.
Německo, z něhož von der Leynenová pochází, patří v EU k největším zastáncům zelené politiky. Země se rozhodla do roku 2022 vyřadit z provozu všechny svoje jaderné elektrárny. Koaliční vláda Angely Merkelové hodlá jen do roku 2023 vynaložit na klimatická opatření dalších čtyřicet miliard eur, tedy jeden bilion korun. Ochota Němců podporovat ekologické vize je upřímná a neměnná. Na druhou stranu je většinově podle některých průzkumů podporují také Češi, což může být pro někoho vzhledem k výše popsanému skeptickému postoji naší vlády poněkud překvapivé.
Jeden rozdíl ale mezi Německem a Českem existuje. Německé domácnosti platí za elektřinu nejvíce v celé EU. Jedna kilowatthodina stojí v Německu v přepočtu skoro osm korun, v Česku necelé čtyři koruny. Průměr v Evropě je něco přes pět korun. Roční účet německé domácnosti s průměrnou spotřebou 3,5 MWh je něco přes 27 tisíc korun, což představuje celkové náklady 4,9 procenta. Česká domácnost pak zaplatí „jen” 12 800 korun, v celkových jejích výdajích to už ale nyní představuje 6,1 procenta. Nejvíce v celé Evropě vydávají za elektřinu německé firmy. Energeticky nejnáročnější odvětví však mají kvůli zachování konkurenceschopnosti úlevy z daní a vysokých poplatků. Kapitálově mnohem slabší české podniky jsou ale bez této výhody.
Rozdíl v bohatství, který je pro staré a nové členské státy i po patnácti letech od velkého rozšíření Evropské unie charakteristický, ještě dlouhá desetiletí nezmizí. Bude velmi pravděpodobně i důvodem, proč se klima stane v budoucnu další příčinou sporů mezi Východem a Západem. Hlavně ve chvíli, kdy bude hrozit, že se náklady na energetický a klimatický přerod výrazně zvýší, nebo pokud v rámci EU začne převažovat snaha, která by národním státům říkala, jak má vypadat jejich energetika.
Váhavý český přístup k zelené energetice a inovacím se přes celkem pochopitelnou opatrnost nevyplatí. Na fosilních palivech v budoucnu možná vydělá český miliardář Daniel Křetínský, který je od roku 2016 druhým největším provozovatelem uhelných elektráren a dolů v Německu. Pro ilustraci: jeho energetický koncern EPH vypustil minulý rok do ovzduší téměř osmnáct milionů tun emisí CO2. Křetínský sází na to, že unijní klimatické cíle se možná nenaplní tak rychle, jak si Brusel a ekologičtí aktivisté představují. Vždyť i v zeleném Německu se s provozem uhelných elektráren počítá do roku 2038. Podobná sázka ale není stejně výhodná pro celou českou ekonomiku. V nekonečných diskuzích o dostavbě jaderných elektráren a útocích na solární barony zaniká, že tuzemské firmy mohou na obnovitelných zdrojích vydělat. Pokud Česku ujede vlak, může to mít v budoucnu zásadní vliv na jeho ekonomickou kondici. To by měl být argument i pro lidi, kteří zase tolik neprožívají současné klimatické tažení Grety Thunbergové.
