Arménie získala nezávislost po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Nacházela se tehdy v nesnadné situaci, neboť se ještě nestihla vypořádat s následky silného zemětřesení, které ji postihlo v roce 1988. Zahynulo při něm několik desítek tisíc lidí a utrpěné materiální škody jsou na některých místech patrné dodnes. Země navíc čelila dalším problémům. Jedním z nejzávažnějších bylo opětovné propuknutí válečného konfliktu se sousedním Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu (ten se formálně nachází v Ázerbájdžánu, který však zde nemá žádnou pravomoc). Spolu s hlubokou ekonomickou krizí válka rozhodně nepředstavovala živnou půdu pro demokratizaci. Pod heslem „v první řadě vítězství“ se v zemi pomalu ustanovil režim na papíře sice demokratický, avšak ve skutečnosti otěže státu představovaly trofej v boji několika zájmových skupin.

Politický systém od začátku nevznikal s ohledem na občany, ale byl budován tak, aby mocným zajistil osobní výhody. Arménii brzy začala sužovat korupce. Ve svých krajních podobách dosahovala až absurdních intencí, kdy si například i uchazeč o práci musel nejdříve našetřit na úplatek, aby místo získal. Vláda omezovala opozici a postupně si prosadila výlučný přístup do médií. Kupování hlasů či podvody při volbách nebyly žádnou výjimkou. Stále probíhající, i když od poloviny devadesátých let zmrazený konflikt v Náhorním Karabachu (Arméni ho nazývají Arcach), sloužil jako zástěrka. S jeho pomocí totiž bylo možné zakrýt narůstající bohatství oligarchů, kteří běžným občanům kázali o utahování opasků, protože „máme přece tu válku“.

Arméni se rychle naučili, že řeči o demokracii, lidských právech či spravedlnosti jim žaludky nenaplní. Období devadesátých let, kdy elektřina šla dvě hodiny denně a vodu pouštěli jednou za dva dny, o topení v zimě ani nemluvě, obyvatele naučilo, že je lepší se od určitých idejí odpoutat a mít práci než hlásat demokracii a dostat vyhazov. Většina veřejnosti přestala participovat na politice.

Svízelná situace

Ani na vztahy se sousedy neměli Arméni štěstí. Arménie samu sebe považuje za první křesťanský stát světa, což se výrazně promítá do její identity. Tudíž nelibě nese fakt, že ji obklopují tři muslimské země – Írán, Ázerbájdžán a Turecko. Se všemi třemi ji pojí historie válek. S posledními dvěma jmenovanými nemá žádné diplomatické vztahy a dělí ji od nich uzavřené hranice. Důvodem je výše zmíněný konflikt o Náhorní Karabach, který z Ázerbájdžánců dělá úhlavní nepřátele, přičemž Turci jsou jejich spojenci. Navíc se v letech 1915–1918 dopustila osmanská říše na Arménech genocidy, což současná turecká vláda odmítá uznat. Severního souseda, Gruzii, zemi v lecčems blízkou (především v křesťanství), Arméni nevnímají jako spojence, ale spíše jako rivala.

Arménie se tedy nachází v poněkud svízelné situaci, což odkrývá mnoho příležitostí pro regionálního hegemona, jímž je Rusko. Nejvýrazněji můžeme vidět jeho angažmá ve sporu o Náhorní Karabach. Jelikož Ázerbájdžán disponuje přírodním bohatstvím ve formě ropy a zemního plynu, bylo by v podstatě jen otázkou času, kdy by na zdroje chudou Arménii přezbrojil. Ruská federace ovšem udržuje šance obou stran vyrovnané a svou podporu směňuje za vlastní výhody. Přiměla tak Arménii vstoupit do Eurasijské unie, tedy obchodní a bezcelní organizace, která je jakousi obdobou Evropské unie pod taktovkou Moskvy.

Arménii však s Ruskem spojují i jiné vazby než jen bezpečnostní. Dlouhodobé soužití v jednom státním útvaru vytvořilo mezi oběma zeměmi pouta kulturní, pracovní, migrační i ekonomická. Dnes prakticky všichni Arméni bez ohledu na věk mluví plynně rusky, v zemi jsou běžně k dispozici noviny, knihy, příručky nebo televizní kanály v ruštině. Rusko, kde žije druhá největší arménská diaspora na světě (nejpočetnější komunita se usídlila v americkém Los Angeles), je největším obchodním partnerem tohoto kavkazského státu a představuje pro jeho obyvatele nejčastější cíl pracovní migrace.

Východní partnerství

S Evropskou unií Arménie úžeji spolupracuje od roku 1999, kdy vstoupila v platnost první smlouva, jež nastavila právní rámec vzájemných vztahů. EU pro Arménii znamená hlavně vítanou finanční pomoc, která je ovšem podmíněná dodržováním závazků a zaváděním reforem především ve fungování státní správy. Z unijních fondů určených pro zahraniční pomoc se postavily školy, silnice a turistická centra nebo vznikla pracovní místa spojená s lokálními tradičními řemesly. EU dále přináší nové obchodní a investiční možnosti. Kromě ekonomiky Unie spolupracuje s kavkazskou zemí také v oblasti kultury a vede s ní dialog o politických otázkách. Od roku 2009 je Arménie součástí Východního partnerství EU, což spolupráci ve všech oblastech prohloubilo.

Kromě materiální pomoci má nezanedbatelný podíl na politice EU vůči zemím zapojeným do Východního partnerství i to, co můžeme nazvat „vývozem demokracie“. Jedná se o koncept, kdy unijním státům není jedno, s kým spolupracují. Vynakládají-li prostředky na rozvoj nějaké společnosti, mělo by se to na ní odrazit jako na celku. Má se stát demokratičtější.

Arménská vládnoucí elita si spočítala, že se jí nejvíce vyplatí, když bude mezi Ruskem a EU lavírovat. V praxi to vypadalo tak, že bylo-li třeba prosadit nějaké nepopulární opatření, vláda to před veřejností svedla buď na nátlak EU, která v případě neschválení tohoto opatření neuvolní finanční půjčku, nebo na Rusko, jež hrozí vypovězením spojenectví ve sporu o Náhorní Karabach.

Rozdílné vztahy Arménů k Evropské unii jsou do značné míry dané generačně. Lidé, kteří se narodili v posledních dekádách Sovětského svazu, Evropskou unii či její projekty v každodenním provozu příliš nevnímají. Založili již rodiny, mají práci a o výrazné změně svého života neuvažují. O EU slyší v televizi většinou jen negativní zprávy a v podstatě ji vidí jako místo, kde se dají vydělat peníze. Jako prostředek ke zlepšení situace v Arménii ji však nevnímají.

Odlišným případem jsou mladí lidé, kteří si uvědomují v některých ohledech propastný rozdíl mezi fungováním Arménie a zemí EU. Zajímají je především věci, které bezprostředně ovlivňují jejich každodenní život. Nejčastěji jmenují systém veřejné dopravy. O integrovaná městské i meziměstské přepravě, která jezdí podle stanoveného jízdního řádu, si Arménie může nechat jen zdát. Ač jde o kapku v moři problémů, právě špatné dopravní spojení přispívá k prohlubování rozdílů mezi venkovským a městským obyvatelstvem (jedná se hlavně o obyvatele Jerevanu). Kvůli němu nemůže chytrý student z vesnice dojíždět do kvalitnější školy ve městě. Pracovník zase nemůže jezdit za lepší prací. Místo toho, aby vydělanou mzdu utratil ve svém regionu, a přispěl tak k jeho rozvoji, raději se přestěhuje do Jerevanu.

Sametová revoluce

Podobných příkladů by se našlo mnoho. Absence příležitostí a vyhlídek do budoucna dopadá hlavně na mladé lidi. I proto před rokem vyšli studenti demonstrovat proti panujícímu režimu. Serž Sargsjan se tehdy po dvou obdobích ve funkci prezidenta nechtěl vzdát moci. Rozhodl se provést krok, který by mu umožnil setrvat v čele země a zároveň si neznepřátelit světovou veřejnost (čti spojence s demokratickým státním zřízením). Parlament, kde jeho strana měla většinu, odhlasoval změnu ústavy, která nejdůležitější prezidentské pravomoci převedla na premiéra. Z dříve poloprezidentské republiky, kde měl prezident silnější postavení oproti ostatním legislativním a exekutivním funkcím, se stala republika parlamentní s prezidentem „kladečem věnců“. Osm dní poté, co Sargsjan skončil ve funkci hlavy státu, usedl do premiérského křesla.

Tento krok si mladí lidé vyložili jako poslední hřebíček do rakve šancí na změnu k lepšímu a vyšli do ulic. Jejich akce vyvolala odezvu i u starších generací. Protest, jenž původně vypadal jako boj Davida s Goliášem, přerostl do celonárodních demonstrací. Revoluce, která díky své nenásilnosti byla nazvána po vzoru té československé z roku 1989 sametovou, vynesla do premiérské funkce dlouholetého opozičníka Nikola Pašinjana a dala popud ke strukturální přeměně celé země.

Sám Nikol Pašinjan je zajímavým příkladem toho, jak se Arménie v diplomatické rovině pohybuje mezi EU a Ruskem. Tento dlouholetý novinář byl kdysi z politických důvodů vyloučen z univerzity. Byl známý svým vysokým morálním kreditem ve společnosti, kde každý radši sklonil hlavu před systémem, aby si zajistil blaho. Lidé ho považovali tak trochu za podivína, jeho opoziční noviny stály na okraji zájmu čtenářů. Vždy zastával ostře protiruský postoj, trval na přerušení vazeb s Moskvou a na příklonu k demokratické Evropě. Jeho maskáčové tričko, neoholená tvář a černá kšiltovka s nápisem duchov (arménsky odvaha) se staly symbolem revoluce. Těsně poté, co byl zvolen premiérem, se všichni ptali, co bude s mezinárodním směřováním země, jež se do té doby nacházela pod výrazným patronátem Ruska.

Nejistota panovala i v Kremlu. Po zvolení nového premiéra následoval telefonát a pozvání na schůzku do Soči s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ve společném prohlášení obou státníků bylo několikrát důrazně řečeno, že se na vzájemném vztahu obou zemí nic nemění. Pašinjan jednal chytře. Věděl, že to poslední, co Arménie po převzetí moci demokratickými silami potřebuje, je roztržka na mezinárodním poli. Navíc se do hry opět dostal konflikt v Náhorním Karabachu.

Síla Evropské unie

Pašinjan si v krátké době zajistil lidovou podporu odhalováním závažných trestných činů několika oligarchů, kteří byli napojeni na bývalého prezidenta Sargsjana, a tudíž ještě nedávno patřili do kasty nedotknutelných. Zahájená trestní řízení vyvolala v Arménech pocit, že se dějí reálné změny, což poskytlo Pašinjanovi prostor pro konsolidaci země. Nová vláda ustanovila bilaterální komise, ke kterým přizvala experty z EU a jež mají na starosti vypracovat nové vládní strategie v různých odvětvích.

Dnes, rok po výše popsaných událostech, revoluční nadšení opadlo. Běžný život se sice pomalu vrátil do starých kolejí, avšak nová vláda položila základy reforem fungování země. EU zde sehrála roli pozitivního příkladu, když ukazuje, jakého pokroku ve všech směrech dosáhly členské země s komunistickou minulostí. Dnešní vláda v Jerevanu je přívětivě nakloněna spolupráci arménských organizací s evropskými, stojí o předávání zkušeností. Za všechny projekty, které Unie v Arménii podpořila, zmiňme jeden ekologický. Všichni obyvatele této kavkazské země jsou pyšní na kvalitu tamní vody. Bohužel kvůli nekvalitnímu nakládání s odpadem hrozí, že do spodních vod proniknou škodliviny. EU ve spolupráci s arménskými partnery podporuje jak systémové změny na úrovni státní politiky v zacházení s odpady, tak vzdělávání obyvatelstva. Pořádá semináře, kde se lidé mohou dozvědět, co je to třídění odpadu či jak ho vytvářet co nejméně. Tyto konkrétní kroky zlepšují život běžných občanů a zároveň ukazují silné stránky Evropské unie.

Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů. Původně byly uveřejněny v časopise Demokratický střed.