Reakce na komentář Jana Fingerlanda „Žid v čele ukrajinských fašistů“
Michal Lebduška
/ Ed. 8. 8. 2019
V úterý 23. dubna zveřejnil Český rozhlas Plus na svých internetových stránkách značně necitlivý a fakticky chybný komentář Jana Fingerlanda se skandálním titulkem „Žid v čele ukrajinských fašistů“, který byl po stížnosti Velvyslanectví Ukrajiny v Praze změněn na „Žid v čele Ukrajiny“ (https://bit.ly/2viEaxF). Vedení ČRo se následně omluvilo pouze za titulek, který měl být – podle jeho slov – ironický, avšak zároveň konstatovalo, že „obsah příspěvku je věcně správný a korektní“.
Bohužel text Jana Fingerlanda není ani věcně správný, ani korektní. Hned na začátku bychom rádi ujistili, že jsme myšlenkovou konstrukci autora pochopili. Nebyla totiž nijak nová ani originální a sdílela ji asi všechna světová media. Ta měla spočívat v tom, že s ukrajinským antisemitismem to nemůže být tak špatné, když „kromě Izraele bude Ukrajina asi jediným státem na světě, kde dvě nejvyšší funkce zastávají Židé“. Zároveň však musíme konstatovat, že i v tomto si autor argumentačně protiřečí.
Nedostatečná znalost ukrajinských reálií způsobila, že autor tuto myšlenku zpracoval způsobem, který posloužil ruské propagandě. Nejde ani tak o to, že úryvky z textu převzala proruská dezinformační média, ale především, že reprodukuje nejdůležitější teze, které využívá Rusko v informační válce proti Ukrajině. Přes veškeré výhrady jsme nicméně ochotni věřit, že nešlo o úmysl.
Konkrétně k věcným nepřesnostem
- Podle pana Fingerlanda byli Židé „podobně jako ukrajinští Češi za carských i sovětských dob předmětem systematické rusifikační politiky“. Jenže předmětem systematické rusifikace byli i samotní Ukrajinci jakož i ostatních více než 100 národů a národností bývalého carského Ruska či SSSR. Dědictvím této politiky je dodnes přetrvávající silná jazyková rusifikace Ukrajiny, která ale nemá vliv na národnostní cítění Ukrajinců.
- Podle Fingerlanda „Zelenského židovství nabylo na nové důležitosti v závěru kampaně“. Faktem ale je, že Zelenského židovský původ nehrál po celou dobu předvolební kampaně naprosto žádnou roli, což potvrdil i jeden z nejbližších poradců Zelenského Dmytro Razumkov.[1]
- Autor dále ve svém textu tvrdí, že „Porošenko, ve snaze smazat ztrátu, zesílil svůj důraz na ukrajinský etnický nacionalismus“, a to že voliči dali přednost Zelenskému, „lze chápat jako odmítnutí šovinismu“. Patrně se jedná o reakci na Porošenkovu konzervativní rétoriku a předvolební slogan „Armáda, jazyk, víra“, který ovšem s etnickým nacionalismem nemá nic společného. Jedná se o vysoce aktuální problematiku národní bezpečnosti. Rádi bychom připomněli, že Rusko začalo válku na Ukrajině pod záminkou „hájení zájmů ruskojazyčného obyvatelstva“.
Nehledě na to, že Ukrajinci mají podobně jako Srbové, Řekové, Rumuni, Bulhaři, Češi, Slováci či Poláci právo na vlastní autokefální pravoslavnou církev, byl duchovní život značné části pravoslavných věřících na Ukrajině stále ovládán z Moskvy, což je pro stát tváří v tvář otevřené ruské agresi značný bezpečnostní problém. Zároveň je nutné poznamenat, že náboženská otázka se řešila jen ve vztahu k rozdělenému pravoslaví a nikoliv k jiným náboženským komunitám, od řeckokatolíků přes protestanty či muslimy až po židy.
Pokud jde o jazyk, od vyhlášení nezávislosti země v roce 1991 je jediným státním jazykem Ukrajiny ukrajinština a je nezadatelným právem Ukrajinců, aby jím nebyla jen formálně na papíře. Pokud jsou to projevy etnického šovinismu, pak všechny výše zmíněné státy včetně České republiky dlouhodobě provádějí šovinistickou politiku.
Slova o Porošenkově důrazu na etnický nacionalismus jsou navíc o to absurdnější, pokud vezmeme v úvahu kampaň před parlamentními volbami na podzim 2014. Tehdy visely po celé Ukrajině předvolební plakáty Bloku Petra Porošenka, představující Žida Volodymyra Hrojsmana a Krymského Tatara Mustafu Džemileva s heslem „Jsem hrdý na to, že jsem Ukrajinec“.[2]Krom toho, že téma etnicity nehraje a nikdy nehrálo v ukrajinské politice žádnou roli, je zcela absurdní mluvit v souvislosti s volbou Zelenského (jakožto Žida) o „odmítnutí šovinismu a hledání nějaké nové, jiné cesty“.
- Rádi bychom zdůraznili, že slovní spojení typu „etnický Slovan Porošenko“ nejen že nemá ve veřejnoprávním médiu co dělat, ale je rovněž nesmyslné. Paradoxem přitom je, že právě Porošenko byl v lednu 2018 vzhledem ke svému rodišti v etnicky smíšeném Budžaku a mládí stráveném v dnešním Podněstří označen bývalým gruzínským prezidentem Saakašvilim za Moldavana.[3] Kromě toho se po internetu šířily texty, které měly „dokazovat“ Porošenkovu židovskou národnost.[4]
- Jan Fingerland dále uvádí bez odvolání na jakýkoliv zdroj, že „ukrajinský antisemitismus je podle průzkumů vysoký a počet protižidovských útoků navíc roste“. Seriózní průzkumy a statistiky přitom mluví o opaku. Podle údajů srovnávacího průzkumu Pew Research Center z let 2015–2016 má Ukrajina v regionu střední a východní Evropy vůbec nejnižší počet osob, které by neakceptovaly Židy jako občany své země. Zatímco na Ukrajině je takových osob jen 5 %, v České republice dosahovalo číslo 19 %.[5]
Americký State Department ve své zprávě o dodržování lidských práv za rok 2018 konstatoval, že k poslednímu zaznamenanému antisemitskému útoku proti fyzické osobě v zemi došlo v roce 2016 a celkově na Ukrajině dochází k poklesu podobných incidentů a vandalismu s antisemitským podtextem, což souvisí s lepší prací policie a dalších státních orgánů.[6] I proto byla Ukrajina v listopadu 2018 vyřazena Světovým židovským kongresem ze seznamu zemí, ve kterých dochází k nárůstu antisemitského násilí.[7]
- Autor se také nevyhýbá klišé a nepravdivým stereotypům dlouhodobě spojovaným s Ukrajinou. Mezi ně patří tvrzení o „ukrajinském národním sporu“, které absolutně nereflektuje ukrajinskou realitu. Jeho nesmyslnost výmluvně ilustrují mimo jiné výsledky posledních dvou prezidentských voleb v roce 2014 a 2019, kdy vítězný kandidát přesvědčivě vyhrál téměř po celé zemi.
- Neméně problematické je tvrzení o ukrajinských nacionalistech, kteří prý „otevřeně oslavují někdejší spolupráci s nacisty“. Pokud pomineme fakt, že radikální ukrajinský nacionalismus je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi zcela marginální problém (jediný nacionalistický kandidát získal v prvním kole prezidentských voleb pouhých 1,62 % hlasů)[8], pak jádro nacionalistického hnutí na Ukrajině tradičně neodmítá osoby jiných národností. Nikdo v dnešní Ukrajině také neoslavuje někdejší spolupráci s nacisty, protože to byli právě nacisté, kdo se ve své době vehementně postavil proti snahám o obnovení ukrajinské státnosti. Mnozí z tehdejších nacionalistů navíc umírali z rukou okupantů na stejných místech jako Židé: v Osvětimi, Sachsenhausenu, Babím Jaru. Pokud má pan Fingerland na mysli spolek veteránů divize Waffen-SS Halič, pak může také vzpomínku na hrdinství Čechoslováků v Rudé armádě ocejchovat jako oslavu spolupráce se Stalinem. Je snad jasné, že je to nesmysl, neboť v obou případech šlo o osvobozenecké úsilí po boku spojenců, jaké si tváří v tvář smrtelným hrozbám nešlo příliš vybírat. Neoslavuje se spolupráce, ale připomíná se boj. A objektem rozšířené glorifikace je boj proti sovětské vládě, který na západě Ukrajiny trval až do 50. let minulého století.
- Problematický výrok o tom, že prezidentem by měl být křesťan a etnický Ukrajinec, skutečně od politického technologa Oleksandra Palije padl, nicméně on sám zdůraznil, že se jedná čistě o jeho vlastní názor.[9] Palij sice pro Porošenka pracoval, ale nazvat jej blízkým spolupracovníkem je přehnané. Navíc rozhodně není pravdou, že by k podobným výrokům na západ od Ukrajiny nedocházelo. Stačí si připomenout takové osobnosti, jako je zakladatel francouzské Národní Fronty Jean-Marie Le Pen nyní působící ve funkci poslance Evropského parlamentu, který například v roce 2007 označoval tehdejšího prezidentského kandidáta Sarkozyho za „cizince“ a „imigrantského kandidáta“.[10] Vzpomeňme si také na české prezidentské volby v roce 2013, kdy se propíral původ prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga.[11]
Na závěr bychom ještě jednou chtěli upozornit na to, že téma Ukrajiny je specifické a citlivé tím, že je součástí ruské informační války, kterou Rusko nevede pouze proti Ukrajině. Jeho neprofesionální a necitlivé zpracování neškodí pouze Ukrajině. Prosíme proto české novináře, aby si uvědomili, že i oni mohou být cílem a zároveň nechtěným nástrojem informačních útoků.
Michal Lebduška, analytik Asociace pro mezinárodní otázky
Lenka Víchová, ukrajinistka
David Svoboda, historik
Pavel Havlíček, analytik Asociace pro mezinárodní otázky
[1]https://www.radiosvoboda.org/a/29858843.html
[2]T. Kuzio, Ukraine: Democratization, Corruption, and the New RussianImperialism (Praeger: 2015), s. 18.
[8]https://www.cvk.gov.ua/pls/vp2019/wp300pt001f01=719.html
[10]https://www.economist.com/blogs/certainideasofeurope/2007/04/le_pen_rides_to_sarkozys_rescu
[11]https://www.ods.cz/clanek/3867-na-hrad-nasinec-nebo-cizinec