Mezinárodní prostředí, ve kterém Visegrád vznikal, se výrazně odlišuje od dnešní reality. Původním cílem bylo reagovat na vzniklé politické vakuum ve střední Evropě, vymezit se vůči chaotickému vývoji v Sovětském svazu a vzájemnou spoluprací formovat zónu stability. Československo, Polsko a Maďarsko tím vyjádřily své odhodlání ke společenské, politické a hospodářské transformaci, jejímž logickým vyústěním měla být integrace s euroatlantickými strukturami. Své původní úkoly tedy Visegrád stoprocentně splnil. Všechny čtyři země se staly plnohodnotnými členy Evropské unie a NATO, a to i díky vzájemné spolupráci.

Visegrád překonal řadu otřesů a přežil i několik klinických smrtí. V letech 1993-1998 došlo k praktickému zmrazení spolupráce. Rozvíjející se demokracie nechtěly být spojovány s mečiarismem na Slovensku a Václav Klaus byl přesvědčený, že Česká republika se na své cestě do západní Evropy nesmí zdržovat zaostalým polsko-maďarským tandemem. Opakovaně Visegrád ohrožovaly slovensko-maďarské roztržky, ať už jejich původci byli Orbán, Fico nebo Slota. A v neposlední řadě byl konec Visegrádu prorokován s ukončením přístupových rozhovorů s EU. Vstup středoevropských zemí do EU však neznamenal utlumení Visegrádské spolupráce. Naopak, Kroměřížská deklarace z roku 2004 připravila tento jedinečný instrument na působení v rámci EU a nálepka „V4“ funguje v rámci bruselské politické a byrokratické mašinérie při prosazování společných zájmů či formování širších koalic.

Díky blízkým zájmům a podobné historické zkušenosti mají Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika řadu společných cílů v evropské politice. Usilují o rozšíření EU o Západní Balkán, podporují přibližování post-sovětských společností k evropskému modelu demokracie, prosazují důraznější a soudržnější společnou energetickou politiku a spolupracují na schválení takového evropského rozpočtu pro léta 2014-2020, který by financoval další potřebnou modernizaci nových členů EU. Šanci dosáhnout svých priorit Visegrád má. Disponuje stejným počtem vážených hlasů v Radě EU, jako mají Francie a Německo dohromady.

Visegrád je ale dnes mnohem více, než koordinace strategií v evropské politice. Týká se téměř všech ministerstev a zahrnuje neuvěřitelnou šíři témat sahající od obrany po územní plánování, od energetiky po sdílení ambasád. Jedinečným produktem spolupráce je Mezinárodní visegrádský fond. Tato instituce podporuje kulturní, vzdělávací a společenské aktivity, díky čemuž dostává Visegrád i výrazný nevládní rozměr.

Kritika Visegrádu se objevuje, kdykoliv některý ze států projeví názor odchylující se od mínění zbývajících tří partnerů, nebo kdykoliv se rozhoří maďarsko-slovenské spory. Není však úkolem Visegrádu unifikovat cíle, ale sbližovat strategie, jsou-li zájmy společné či podobné. Stejně tak nepatří mezi jeho zadání řešení konfliktů mezi Bratislavou a Budapeští, třebaže V4 dokáže svými aktivitami jejich vzájemné vztahy kultivovat.

Rok 2011 je bez nadsázky rokem Visegrádu. Nejenže slaví kulaté výročí svého založení, ale Radě EU také předsedají dvě visegrádské země – Maďarsko a Polsko. Je to jedinečná šance, jak upozornit na evropské problémy, které jsou podstatné ze středoevropské perspektivy. Naopak fiasko obou předsednictví by bylo projevem nedospělosti a ani ostatním zemím Visegrádu by na důvěře v očích západní Evropy nepřidalo. Zatímco Budapešť svým mediálním zákonem poškodila image svého předsednictví hned v počátku, Polsko čeká zuřivá předvolební kampaň i parlamentní volby uprostřed semestru v čele Evropy.

Přejme si, ať Polsko i Maďarsko obstojí v letošních zkouškách, a Visegrádu vše nejlepší do dalších dvaceti let.