Českou zahraniční politiku na Blízkém východě v roce 2017 a v první polovině roku 2018 ovlivňovaly tamní pokračující ozbrojené konflikty a soupeření mezi regionálními i globálními hráči. Navzdory vojenské porážce ISIS na konci roku 2017 je region nadále nestabilní. Válka v Sýrii pokračuje a parametry jejího politického řešení jsou nejasné. Ani v Iráku nepřinesla porážka ISIS kýženou stabilizaci. Regionální aktéři jako Turecko, Írán, Izrael, Saúdská Arábie a další země Perského zálivu se asertivně snaží o posílení svého vlivu. Globální hráči, USA a Rusko, udržují zásadní vojensko‑politickou a ekonomickou přítomnost v regionu, což situaci ještě více komplikuje. ČR se při absenci jasných strategických cílů na Blízkém východě nedaří prosazovat koherentní zahraniční politiku. Vztah k jednotlivým aktérům v regionu se výrazně nemění.

Vztahy ČR s Izraelem byly intenzivní a nesly se v duchu pokračujícího strategického partnerství. Došlo k zásadním schůzkám a jednáním na vládní úrovni. Výstupem bylo prohlubování kooperace v řadě oblastí, zejména ve vědě, výzkumu a bezpečnostní spolupráci. Například vicepremiér Bělobrádek v březnu 2017 během návštěvy Izraele podepsal memorandum o spolupráci s Weizmannovým institutem věd.  Je patrné, že obě strany mají eminentní zájem na pokračování privilegovaných vztahů. Obchodní výměna vykazuje dlouhodobý růst; v roce 2017 se Izrael stal třetí největší vývozní destinací mimo EU.

ČR reflektovala nadále se zhoršující izraelsko-palestinské vztahy a kritizovala povolení k rozšíření výstavby osad na Západním břehu. V kontextu rozhodnutí o přesunu ambasády USA do Jeruzaléma vláda držela neutrální postoj. Potvrdila podporu dvoustátního řešení podobně jako státy EU. Prezident Zeman však volal po přesunu české ambasády do Jeruzaléma, což bylo v rozporu s vládní pozicí. Navzdory privilegovanému vztahu s Izraelem vláda zachovala adekvátně vyváženou pozici.

Nadále byla patrná pokračující česká podpora vazeb EU s Tureckem a jeho vnímání jako strategického partnera v regionu. ČR rovněž podpořila zájem Ankary na modernizaci celní unie s EU. V bilaterálních vztazích je zásadní ekonomická spolupráce, kdy se českým firmám Metrostav a Energo Pro podařilo v roce 2017 získat zakázky za 1,3 a 6 mld. Kč. Během českého předsednictví Rady Evropy ministr Zaorálek kritizoval špatný stav právního státu v Turecku, na straně druhé zaujal neutrální postoj ke kontroverznímu referendu o zásadním posílení pravomocí prezidenta. Poslanecká sněmovna v dubnu 2017 poprvé označila vyvražďování Arménů v roce 1915 za genocidu. Popírání genocidy Arménů má pro Turecko zásadní politický a ekonomický význam, neboť její uznání by dotčeným arménským rodinám otevřelo prostor pro nárokování odškodnění. Turecko tak očekává i od svých strategických partnerů, že arménskou genocidu oficiálně neuznají. ČR také v únoru 2018 nevydala vůdce syrských Kurdů Saliha Muslima hledaného Tureckem, na což turečtí představitelé reagovali obviněním ČR z podpory terorismu.

Pozice ČR vůči alarmujícímu vnitropolitickému vývoji a posilujícím autoritářským prvkům Erdoganova režimu však nezůstávala zcela nekritická, ačkoli česká odpověď by mohla být mnohem systematičtější. Lze předpokládat, že případné kritické kroky by se do ekonomických vztahů negativně nepromítly.

V Sýrii došlo v dubnu 2017 k chemickému útoku, za jehož viníka označil Západ režim prezidenta Asada, na což USA reagovaly bombardováním základny Šajrát. V dubnu 2018 došlo k bombardování Damašku a Homsu v reakci na chemický útok v Dúmě, který byl také připsán syrské vládě. ČR spojenecký útok podpořila jako odstrašující prostředek, který má vyslat vzkaz všem aktérům v syrském konfliktu o nepřijatelnosti použití chemických zbraní. Írán nadále budoval vojenskou přítomnost v zemi se souhlasem režimu, což považují Izrael a USA za hrozbu. ČR přes tento vývoj nadále udržuje ambasádu v Damašku jako jediná země EU, a přímo tím propůjčuje legitimitu syrskému režimu páchajícímu válečné zločiny.

Další důležitou agendou byla příprava na postkonfliktní rekonstrukci Sýrie, ve které se očekávají příležitosti pro české firmy. Nepřerušená přítomnost zastoupení v Damašku by poté podle argumentace české diplomacie mohla být výhodou. Nicméně tyto plány jsou v kontextu zásadního politického a ekonomického vlivu Ruska a Íránu nejisté. S ohledem na obecnou zahraničněpolitickou orientaci ČR je udržování ekonomických a politických vztahů se syrským režimem nevhodné.

ČR poskytovala rozvojovou a humanitární pomoc obětem válek v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a Iráku. S Jordánskem a Irákem probíhala také bezpečnostní spolupráce v boji proti terorismu. V Iráku se pak stejně jako v Sýrii očekávají příležitosti při ekonomické obnově země po porážce ISIS. Premiér Sobotka v srpnu 2017 navštívil Irák, kde jednal právě o pokračující bezpečnostní a ekonomické spolupráci. V únoru 2018 se zástupci ČR zúčastnili konference k poválečné rekonstrukci Iráku konané v Kuvajtu. Tyto snahy dokládající zájem ČR na dalším rozvoji ekonomické spolupráce lze hodnotit pozitivně a jsou v souladu s politikou západních spojenců.

ČR pokračovala v rozvíjení obchodních vztahů s Teheránem, které korespondovalo se snahou Íránu navázat užší vztahy se střední a východní Evropou. Diplomatické vztahy byly povýšeny jmenováním českého velvyslance v Teheránu. Došlo také k podepsání důležité bilaterální dohody o podpoře a ochraně investic.  Plnému rozvinutí ekonomických vztahů s Íránem však brání nejistý osud dohody o jaderném programu, který je ještě více nejasný s jejím vypovězením ze strany USA v květnu 2018. ČR oproti tomu podobně jako EU podporuje pokračování dohody. Již dojednané kontrakty v řádech stovek milionů korun se prozatím nedaří ve větší míře realizovat. Zásadní překážkou je neochota bank poskytnout financování podobných projektů. Na druhé straně absentovala kritická pozice ČR nejen vůči vnitropolitické situaci, ale primárně vůči regionální politice Íránu, která ve svých důsledcích dále destabilizuje Blízký východ. Snaha Íránu vytvořit síť loajálních nestátních ozbrojených skupin v Iráku, Sýrii, Libanonu či Jemenu je v příkrém rozporu se zájmy ČR a jejích spojenců.

***

Přes konvenční porážku ISIS v roce 2017 v Iráku a Sýrii bude region Blízkého východu nadále oblastí nestability v bezprostřední budoucnosti i střednědobém horizontu. Soupeření regionálních i globálních aktérů, ať už v rovině politické, či skrze podporu místních sil v rovině lokálních ozbrojených konfliktů, bude pokračovat. Na regionální úrovni se budou Saúdská Arábie a její spojenci nadále střetávat se snahami Íránu posilovat svůj vliv v regionu skrze podporu sobě nakloněných nestátních ozbrojených aktérů. Lze očekávat pokračující napětí na Arabském poloostrově a další rostoucí politickou a bezpečnostní nestabilitu v Iráku. Byť v Sýrii se jeví, že Asadovu režimu se daří obsazovat další oblasti pod kontrolou rebelů, konkrétní parametry politického řešení konfliktu nejsou známy. Potenciálně destabilizujícím prvkem je i Turecko, které tvrdošíjně brojí proti kurdským ozbrojeným uskupením v regionu, z nichž některá syrská jsou podporována USA.

Pokračující negativní vývoj v regionu zákonitě povede českou zahraniční politiku k tomu, že bude muset tuto oblast vnímat primárně bezpečnostním prizmatem, přičemž hrozba šíitského i sunnitského militantního islamismu bude nadále přítomná. ČR by se tedy měla nadále podílet na budování kapacit a stabilizaci místních států, což vyžaduje soustředěné vojensko-politické úsilí v koordinaci s místními vládami. Lze tak doporučit pokračování spolupráce s Jordánskem a Irákem. Stejně tak by ČR měla nadále systematicky poskytovat humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci v zemích dotčených válkami v Iráku a Sýrii.

ČR bude obecně nucena reagovat na soupeření regionálních a globálních hráčů na Blízkém východě. Česká diplomacie se bude muset v následujícím období vypořádat se dvěma zásadními problémy: Zaprvé udržení dohody o íránském jaderném programu, jejíž osud je nejistý po jejím vypovězení ze strany USA, a zadruhé řešení konfliktu v Sýrii.

ČR by měla vůči Íránu zastávat tvrdší pozici ve vztahu k jeho regionální politice. Írán podporuje řadu šíitských milic a teroristických organizací, jako je libanonský Hizballáh, a stojí tak výrazně proti sunnitskému táboru a Izraeli, kteří jsou partnery ČR i jejích spojenců. Izrael a blízkovýchodní sunnitské země jsou také důležitějšími obchodními partnery než Írán. V otázce udržení či opětovného vyjednávání nové dohody o íránském jaderném programu by měla ČR skrze EU zastávat v případných nových jednáních tvrdší pozici, která by zajistila přísnější kontrolu jakéhokoli jaderného programu v Íránu.

Izraelsko-palestinský konflikt se neblíží svému řešení, právě naopak. Situace se nadále vyostřuje i v důsledku vnitropolitické situace v Izraeli. Na Západním břehu, a především v Pásmu Gazy, kde vládne radikální hnutí Hamás, nelze stejně tak očekávat smířlivější postoj. ČR se snaží prosazovat vyváženou politiku a dobré vztahy udržuje s oběma stranami. Pravdou ale je, že Izrael má v české zahraniční politice výjimečné postavení, avšak někdy na úkor až nekritického přijímání některých izraelských kroků. Vyšší míra kritiky problematického izraelského jednání by ČR prospěla ve vztazích s palestinskou stranou a dalšími arabskými státy. I tak lze doporučit pokračování strategického partnerství s Izraelem.

ČR v uplynulých letech úspěšně navazovala na dekády dobrých vztahů s rozmanitou paletou aktérů na Blízkém východě. Českou zahraniční politiku v regionu lze ale popsat jako široce rozkročenou a balancující mezi aktéry s protichůdnými zájmy. S tamní pokračující fragmentací a nestabilitou, doprovázenou soupeřením lokálních hráčů i globálních velmocí, se tato politika jeví jako neudržitelná. Například strategické partnerství s Izraelem a zároveň prohlubování vztahů s Íránem ve stávající nekritické podobě nutně narazí na svoje limity. Relativně dobré vztahy se syrským režimem a příslib poválečných investic se sice zdají být pragmatickými, ale narážejí na úctu k lidskoprávní politice ČR a na klíčová partnerství s USA a dalšími západními spojenci.

ČR tak musí být připravena vyřešit tyto kontradikce v zahraniční politice vůči Blízkému východu, neboť je pravděpodobné, že bude nucena se ve světle regionálního vývoje jasně přiklonit k vybraným partnerům. Česká diplomacie se musí připravit na eventualitu proměny rozvržení sil a geopolitického uspořádání. ČR by se měla jasněji vymezit a zvolit si prioritní země v souladu s prioritami západních spojenců. V opačném případě bude česká pozice v debatách o společném postupu na Blízkém východě v rámci EU oslabená, což nevyváží ani nejistá vyhlídka zisků plynoucích z ekonomické diplomacie. S ohledem na české zájmy se jeví sunnitské země jako vhodnější volba než státy tzv. šíitského tábora, jimiž jsou Írán či Sýrie. Užší vztahy se sunnitskými arabskými státy v severní Africe a na Arabském poloostrově jsou navíc kompatibilnější s pokračováním strategického partnerství s Izraelem.

Česká zahraniční politika by neměla rezignovat na svůj tradiční normativní rozměr. Pnutí mezi hodnotově orientovanou a pragmatickou zahraniční politikou se totiž i na Blízkém východě vychyluje směrem k tématům ekonomickým na úkor lidskoprávní a demokratizační politiky. ČR nebyla dostatečně kritická k vnitropolitickému a zahraničněpolitickému vývoji v zemích jako Írán, Turecko či Egypt, kde se Sísího režim nepokrytě posunul dále k autoritarismu. ČR obdobně jako jiné státy EU zjevně preferuje čitelnost a stabilitu místních režimů, byť nedemokratických, před potenciální nejistotou a další nestabilitou, která se stala pro region charakteristickou po arabských revolucích.  ČR by se měla snažit pozitivně působit na místní režimy, k čemuž by měla jako zásadní platforma sloužit EU.

Kontext

• Pokračující nestabilita na Blízkém východě,
• geopolitické soupeření regionálních a globálních hráčů,
• přetrvávání syrského konfliktu,
• zostřování protiarabské politiky v Izraeli.

Současnost

• Široce rozkročená a vzájemně se vylučující česká blízkovýchodní politika,
• prioritizace obchodních vztahů před hodnotovými principy,
• problematické angažmá v Sýrii,
• nekritický český postoj k Izraeli.

Doporučení

• Vyřešit kontradikce a volit klíčové blízkovýchodní partnery v souladu se spojeneckými závazky,
• vymezit se vůči domácímu vývoji v Izraeli,
• systematicky poskytovat humanitární pomoc a posílit rozvojovou spolupráci,
• působit v oblasti demokracie a lidských práv.