Celkově je ale současná krize ve svém důsledku v zásadě jen další epizodou ve vleklém ukrajinsko-ruském sporu o zemní plyn, k jehož doposud nejvýraznější eskalaci došlo na počátku roku 2009. I díky pět let staré krizi je dnes Ukrajina spolu se zeměmi EU na tuto situaci připravena mnohem lépe. Mechanismem, který má Ukrajině pomoci, je obrácení směru v plynovodech a dodávání zemního plynu na Ukrajinu ze zemí Evropské unie. Realizaci tohoto scénáře umožňuje především již funkční plynovod Nord Stream, který vede z Ruska do Německa po dně Baltského moře. Na Ukrajinu by se i v tomto případě pochopitelně dodával stejný ruský plyn jako doposud. Skutečnost, že by za něj Ukrajina platila méně, než za dodávky přímo z Ruska, velmi výmluvně dokládá, jak Rusko využívá plynu jako strategické zbraně.

Vzhledem k tomu, že se momentální krize neodehrává v zimě, kdy je spotřeba největší, není Ukrajina ve zcela bezvýchodné situaci. Kompletní přerušení dodávek do zemí Unie plynovodem Nord Stream si Rusko z objektivních důvodů nemůže dovolit a zároveň může jen těžko evropským zemím diktovat, kam ho budou dále posílat. Náhradní řešení se podařilo najít i na Slovensku, kde byla situace s reverzním tokem plynu vzhledem ke smluvním závazkům vůči Gazpromu nejkomplikovanější. Nastává tedy paradoxní situace. Ukrajině pomáhá projekt, který měl za cíl ji obejít a zvýšit její závislost na ruských rozmarech.

Dlouhodobým tlakem nejen v této oblasti naopak Rusko postupně ztrácí schopnost přímo zasahovat do vnitřního vývoje Ukrajiny. Takto se Ukrajinci budou zcela logicky snažit dále diverzifikovat své zdroje a omezit závislost na Rusku, což by se zřejmě nestalo, kdyby ruský režim zvolil vůči Ukrajině méně agresivní přístup. I v tomto případě tedy platí, že ruská politika je zcela kontraproduktivní a stupňování tlaku jen vede ke snahám o co největší omezení přímých vlivů Ruska v zemi.

Bezprecedentní postup ruského režimu navíc zásadním způsobem podkopal jeho obraz. Těžko teď Rusové někoho přesvědčí o tom, že jsou transparentní zemí řídící se pevně danými pravidly. Obzvláště události okolo anexe Krymu, kdy Rusko mimo jiné de facto ukradlo ukrajinskou státní společnost Čornomornaftohaz a její těžební kapacity v Černém moři, by měly být pro státy EU výrazným varováním. V tomto směru už ostatně začalo docházet k prvním opatřením, která se týkají projektu plynovodu South Stream přes Černé moře, jehož výstavba je v současné krizi vážně ohrožena. V nastalé situaci by bylo jistě kompletní přehodnocení projektu na místě. Obzvláště když k němu existuje alternativa v podobě oživení dříve plánovaného konkurečního projektu Nabucco respektive realizovaného plynovodu TAP směřujícího z Ázerbájdžánu do jižní Itálie, který bude Rusko zcela obcházet.

České republiky se tento problém na první pohled příliš fyzicky netýká i díky tomu, že byl nedávno mimo jiné vybudován plynovod Gazela, který do ČR přivádí plyn z Nord Streamu. Energetická bezpečnost je ale záležitostí celé Evropské unie, a právě proto stojí za to podporovat přinejmenším co největší diverzifikaci zdrojů a přenášet tuto politiku výše na úroveň EU. Snižování ruského potenciálu k vydírání by jednoznačně mělo být i v zájmu ČR. Je třeba ukázat Rusku, že zemní plyn není zbraň, a že jakákoliv agresivní politika se v delším horizontu obrátí proti němu samému.