Vy jste se pohybovala v československé a slovenské politice a diplomacii dlouhodobě na několika pozicích. Kandidovala jste na prezidentku, byla jste poslankyní, angažovala jste se v komunální politice. Mohla byste porovnat, v čem se tyto sféry liší?  

V politice jsem byla jen deset let, ale v diplomacii osmnáct. Diplomat je úředník a jeho vlastní, osobní názor je nedůležitý. Diplomat je na to, aby dokázal tlumočit názory svého prezidenta a své vlády. Případně vysvětlovat situaci, ale vždycky musí být loajální jako úředník. Politik je nejsvobodnější, ale také nese tu největší odpovědnost. To si lidé málokdy uvědomují. Musíte říct svoje myšlenky, dokázat si je obhájit a když se mýlíte, voliči vám to spočítají. Každý politik v demokratickém státě musí mít demokratickou legitimizaci. Můžete mu ukázat tím, že ho nevolíte. I politice se ale musíte naučit, je to svým způsobem řemeslo, jenže voliči pořád chtějí, aby tam byl někdo jiný. A dnes se dokonce zpochybňují politické strany, a tak se do politiky dostávají třeba lidi psychicky nevyrovnaní, což politické stany dokážou na kandidátních listinách celkem dobře eliminovat. Ale ta hnutí „a pohnutí“ ne, a tak se stalo, že ve slovenském parlamentě jedno hnutí přineslo asi osm psychopatů do parlamentu. A to je těžké zvládnout.  

Je role herečky v něčem podobná diplomacii a politice?  

Já jsem měla jinou představu o svém životě. Ale když jsem byla herečkou, celkem z donucení, protože jsem nemohla pracovat na vysoké škole jako metodoložka, tak jsem si uvědomila, že je to sice fajn, ale pořád jenom opakujete cizí texty a hrajete osudy, které nikdy nebyly reálné. Pak přestoupíte do diplomacie, kde sice záleží na vzdělání a argumentech, ale pořád jste jenom úředník, který se musí starat o politiky, kteří přicházejí. Když se stanete politikem, můžete prosadit nejvíc ze svých představ.  

Měla jste jako diplomatka štěstí na politiky, kteří naslouchali? Dařilo se Vám měnit jejich kroky a názory?  

Byli politici, kteří se mě ptali na názor. Nikdy jsem nebyla kariérním diplomatem, protože jsem si nebyla jista svou loajalitou – např. k panu Mečiarovi, to tedy asi ne. Byla jsem politicky jmenovaná. Byla jsem Havlem jmenována velvyslankyní v Rakousku jako třetí, po Washingtonu a Moskvě. Každý dobrý diplomat ví o tom problému víc než politik, a nemá sílu to prosadit. Doufám, že alespoň 30 % mých postojů se mi podařilo politikům vmluvit. Když jsem byla ve Vídni, bylo mi jasné, že všichni diplomaté museli vědět nejmíň dva měsíce, že se chystá napadnutí Československa Varšavskou smlouvou, a jistě posílali upozornění Dubčekovi a Smrkovskému – a oni tomu nevěřili. Být diplomatem je stresující, protože vy víte, jak to je, ale musíte mít sílu přesvědčit politiky, kteří jsou však závislí na vnitropolitické situaci a někdy se jim to, co jim říkáte, nehodí. 

 Když slyšíte názor, že „politika je špinavá“, jakou to ve Vás vyvolává reakci?  

Pokud chcete mít vlastní stát, tak musíte mít svoji politiku. A politika je špinavá, když tam volíte špinavé lidi. Tak rozdělte mýdlo, aby se to umylo. A to můžete udělat v jakýchkoliv volbách. Reprezentace politiků, parlament, je obrazem toho, jak ta republika vypadá. Když říkáte, že je to špinavé, tak vlastně nadáváte sami na sebe, protože v tom parlamentu nesedí nikdo, kdo nedostal hlas voličů. A lidé si volí politiky, kterým důvěřují, nebo se jim líbí, nebo mají ďolíček na bradě, nebo modrou kravatu a já nevím co. Primární odpovědnost za to, kdo je v politice, je občanova. A to i na tom, který nechodí volit. Takže pokud se hněváte na politiku, hněváte se na sebe. Málokdo je ochoten přiznat, že přispěl k tomu, že to vypadá špinavě.  

Jaké jsou podle Vás ideální formy občanského vzdělávání a je v tomto Pražský studentský summit prospěšný? 

Samozřejmě. Já kritizuji mladé lidi za to, že se nezajímají o to, z jaké rodiny pocházejí. Mladá generace s dědečky nemluví o minulosti, neptá se, odkud jsou ty stříbrné příbory. Víte, kompromisy v životě musíte udělat, ale je na vás, jestli je uděláte velké. Neseme si zkušenost tří čtyř generací před námi. To, jací jsme, se ukazuje v krizových situacích. Slovenské židy nebo demokraty přece neposílali do koncentračních táborů Němci, to jsme dělali my. A to, že vy jste si zorganizovali romský koncentrační tábor, kde jste málem všechny zabili, to nedělali Němci. A tohle musíme vědět. Musíme vědět, že nejsme bílými holoubky zde, ve střední Evropě. Musíme si být vědomi démonů, kteří jsou v nás. Účast ve volbách je první podmínkou silné občanské společnosti. Druhá věc je, že přestaneme říkat, jak jsme unavení, a čas získaný tím, že nemusíme prát ručně a honit kuře po dvoře, abychom udělali kuřecí polívku, musíme věnovat společnosti.  

Takže byste řekla, že je dnešní generace apatičtější než ty předchozí? 

O politiku se nikdy nebudou zajímat všichni. Důležité je, jaká vyrůstá elita. Žádná společnost nemůže bez elity existovat. Můžu vás ujistit, že kterýkoliv politik zná situaci v zemi lépe něž novinář nebo moderátor. Kritizovat politiky za to, že neznají situaci třeba na východě republiky, je směšné, protože strašně moc cestují. 

Pokládala byste za pozitivní zavedení kvót pro ženy v politice?  

Já jsem liberálně konzervativní, moderně konzervativní. Kvóty neřeší všechno. Nicméně státy, které jsou na tom líp s ohledem k zastoupení žen ve veřejném životě, nějakou dobu uplatňovaliytento kvótový systém. Mám to tu nevýhodu, že pak ženám může každý říct, že tady není na základě schopností, ale kvóty. To oslabuje její pozici. Bez kvót se ostatně neobejdeme, jsou podle nich přidělovány příspěvky z kohezních fondů. Radši než kvóty bych řekla poměr. Žádná země nebude vyspělá, pokud by ženy seděly doma. Musíme vyřešit problém ženy, která nastoupí do důchodu, do něhož se nepočítá kolik dětí vychovala, jak je vychovala, jestli pracují solidárně… A po smrti muže, který má samozřejmě vyšší důchod, se propadá do chudoby. To neznamená jen chudobu materiální, ale i sociální, což sebou nese kognitivní úpadek. A musíme si uvědomit, že tyto starší ženy volí, mladí nejdou volit. A tyto ženy, které se cítí opuštěné a mají nedostatek, se „zamilují“ – u nás do Mečiara, v Polsku do Kaczyńského, a určují běh státu. Tohle vy mladí musíte eliminovat. Tak jako to eliminovali mladí na Slovensku v roce 1998, kdy 86 % prvovoličů šlo k volbám. Vy to máte v rukou. Generace mladých lidí před vámi je rozmazlena.  

Myslíte, že západním státům můžou poněkud splývat státy Visegrádu a že na ČR a SR ulpívá stigma vlád v Polsku a Maďarsku? Jak byste si představovala ideální visegrádskou spolupráci? 

Před necelými třemi lety měla V4 velkou možnost, maje více obyvatel než Velká Británie, vystoupit s jasným proevropským postojem a udělat protiváhu Německu i Francii a říct, že my jsme připraveni být dalším motorem. Místo toho jsme začali křičet: My jsme ještě chudí! S námi nepočítejte! My nechceme převzít žádnou odpovědnost, například za terorismus. Komunistické Československo třicet let financovalo terorismus po celém světě. Vím to, protože když jsem přijela do Vídně, tak jsem ty účty zavřela. Tady mezi námi chodil největší terorista všech dob, Šakal, který tady dostal azyl. V Tatrách, po Václaváku. Ještě pořád žije generace, která dávala své daně na financování terorismu po celém světě. Znám situaci v Maďarsku a tam nevidím možnost nějaké změny. V Polsku, tam je boj. Vypadal dlouho beznadějný, ale veřejné mínění se leckdy pohne na základě blbosti. Lidé si třeba nedovedou představit miliardu dolarů, zato pár tisíc dolarů nebo že je někdo nevěrný, někdo si s někým plácne, to ano. Vy už byste měli být jiní než vaši rodiče. 

Magda Vašáryová je slovenská herečka, diplomatka a politička. Vystudovala sociologii, byla velvyslankyní ČSFR v Rakousku, kandidovala na funkci prezidentky Slovenské republiky. V letech 2006 až 2016 byla poslankyní Národní rady SR.