Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Otázky privatizace petrochemického průmyslu v zemích V4

Luboš Veselý / Ed. 15. 11. 2015

Vlády Polska, Maďarska a České republiky stojí před závažnými rozhodnutími o dokončení privatizace klíčových podniků petrochemického průmyslu. Završen by tak měl být proces, který se ve všech zemích táhne již řadu let a vyvolává množství sporů, spekulací a otázek. Vzhledem ke strategickému významu tohoto odvětví pro bezpečnost každého státu je jednou z nejzávažnějších otázka účasti ruského kapitálu, který již delší dobu projevuje o podniky provozující produktovody a zpracovávající ropu a plyn značný zájem.

Dodávky ruského plynu a ropy jsou životně důležité pro obě strany. Export těchto surovin zajišťuje Rusku téměř polovinu jeho devizových příjmů, Evropská unie s ním vede od konce roku 2000 energetický dialog a její závislost na ruských dodávkách stoupá, přičemž rozšířením o státy střední Evropy v příštím roce se ještě zvýší (již nyní EU importuje nejvíce plynu z Ruska a vzhledem k rostoucí spotřebě a faktu, že se na ruském území nachází asi třetina veškerých světových zásob, bude ruský podíl stoupat). Země visegrádské skupiny jsou rozhodujícím koridorem pro přepravu ruských surovin na západ a v poslední době i oblastí zájmu ruských firem o privatizaci podniků petrochemického průmyslu a společností zabývajících se transportem plynu a ropy. Plyn a plynovody mají v širším kontextu zřejmě větší váhu než ropa (ruský plyn činil v roce 2000 41 % dovezeného množství, ropa 16 % – druhé největší po Norsku) a zejména polské zkušenosti z jednání o dodávkách ruského plynu a výstavby plynovodu Jamal jsou více než poučné, cílem této práce však je věnovat se méně frekventované, přesto však významné a aktuálnější problematice petrochemického průmyslu a ropovodů.

Zřejmě největším lákadlem je privatizace polského petrochemického průmyslu, a to nejen vzhledem k velikosti zdejšího trhu. Podobně jako v ostatních zemích se však vleče již mnoho let a je poznamenána neprůhledností, nechutí snad všech politických reprezentací, jež se vystřídaly u moci, zbavit se možnosti kontroly nad těmito podniky a obsazování lukrativních míst vlastními lidmi a také četnými kroky, které budí podezření z prosazování partikulárních zájmů jednotlivých politických či hospodářských subjektů a ne zájmů státu. V roce 1995 privatizační proces zahájila koaliční vláda Svazu demokratické levice a Polské lidové strany schválením Programu restrukturalizace a privatizace ropného průmyslu a následným založením státního holdingu Nafta Polska, jehož úkolem bylo (a stále ještě je) provést restrukturalizaci a privatizaci polského petrochemického průmyslu.[1] V březnu 1997 byla vyhlášena soutěž na výběr privatizačního poradce pro největší polské rafinérie – Petrochemii Płock a Rafinérii Gdaňsk.

První z nich se v září 1999 spojila se státní sítí čerpacích stanic CPN a dnes je největší a nejbohatší polskou firmou nesoucí hrdý název Polski Koncern Naftowy Orlen. V rukou státu se v současné době nachází 28 % akcií PKN Orlen, zbytek je rozdroben mezi malé a vesměs anonymní investory a podniku chybí strategický partner. O dokončení privatizace se ve velkém spěchu před parlamentními volbami v roce 2001 pokusila tehdejší pravicová vláda premiéra Buzka. O spojení s Orlenem projevil zájem maďarský MOL a rakouský koncern OMV, ani jeden však do Orlenu nakonec nevstoupil. PKN se již delší dobu snaží vybudovat velký středoevropský petrochemický koncern: svého času projevoval zájem o Slovnaft a český Unipetrol, v poslední době nakoupil několik desítek čerpacích stanic v severovýchodním Německu. Atraktivitu firmy, která vlastní největší síť čerpacích stanic v zemi a na polském trhu v podstatě určuje ceny paliv, značně zvyšuje i fakt, že má téměř poloviční podíl v gdaňském ropném terminálu, který je jediným alternativním prostředkem dovozu ropy do Polska (jinak je země závislá na dodávkách z Ruska).

O druhou největší polskou rafinérii v Gdaňsku nejevili investoři dlouhou dobu velký zájem. Pro západní firmy byla příliš malá a pokud už se nějaký investor našel, nabídnutá částka se zdála polské vládě příliš malá.  Jediným vážným zájemcem tak nebyl dlouhou dobu nikdo jiný než právě PKN Orlen, který by spolu s rafinérií v gdaňském přístavu získal monopolní postavení na polském trhu, čemuž ale bránila koncepce restrukturalizace a privatizace polského petrochemického průmyslu, která předpokládá vznik dvou vzájemně si konkurujících palivových koncernů. Během zmíněného pokusu o rychlou privatizaci v roce 2001 se podařilo najít další dva zájemce o Gdaňskou rafinérii – maďarský MOL a firmu Rotch Energy, která byla nakonec pro finální jednání o nákupu 75 % gdaňských akcií vybrána. Poměrně rychle se ale zjistilo, že firma je zaregistrována na Holandských Antilách, má základní jmění celé dvě libry a značně neprůhlednou vlastnickou strukturu. Konsorcium, které Rotch vytvořil, se brzy rozpadlo, záhy však vzniklo nové, kde 49% podíl měl ruský Lukoil. Právě tento ruský ropný gigant měl dodat nabízených 200 milionů USD a dalších více než 300 milionů v Gdaňsku proinvestovat. V Polsku se začalo diskutovat o možných důsledcích převzetí Gdaňské rafinérie Lukoilem, jelikož se zdálo být pravděpodobné, že ihned po skončení tendru mu Rotch celou investici rád přenechá.[2] Ruskou firmu pak v konsorciu vystřídal PKN Orlen, ministr pro správu státního majetku ale koncem července nabídku odmítl a celou anabázi s firmou Rotch zřejmě definitivně ukončil. Zároveň bylo rozhodnuto, že se Gdaňská rafinérie stane jádrem Skupiny Lotos, jejíž součástí se stanou tři menší rafinérie na jihu Polska a společnost Petrobaltic, která se zabývá exploatací ropy v Baltském moři.

O způsobu privatizace Lotosu a tím i Gdaňské rafinérie, která zpracovává pětinu ropy v Polsku a jejíž strategické umístění poblíž Gdaňského ropného terminálu (jehož čtvrtinový podíl vlastní) mu umožňuje být nezávislým na dovozech ropy z Ruska, by podle předsedy vládního holdingu Nafta Polska Macieje Giereje mělo být rozhodnuto poté, co se vyjasní otázka založení středoevropského palivového koncernu. Ten měl vzniknout vzájemným propojením polských firem, maďarského MOL a rakouské společnosti OMV, ta však v poslední době o tento projekt údajně již nemá zájem.[3] Připravenost podílet se na privatizaci Gdaňských rafinérií naopak zopakoval MOL a nevzdává se ani Lukoil, který dokonce jedná s Gazpromem o možnosti využití pro tento účel právě maďarského MOL.[4] Podle informací polského týdeníku Polityka plánuje využít MOL pro ovládnutí Gdaňských rafinérií i další ruská společnost Jukos, jíž nebyla z formálních důvodů umožněna účast v předchozím tendru.[5]

Nejasný je zatím osud polských firem zabývajících se přepravou a skladováním ropy. Kromě výše uvedeného strategicky důležitého terminálů v gdaňském přístavu se jedná především o státní Společnost exploatace ropovodů (PERN), která by v rámci restrukturalizace odvětví měla získat 51 % akcií gdaňského terminálu (doposud drží 18 %).[6] PERN je majitelem a provozovatelem polské části ropovodu Družba zprovozněné v roce 1963. Přivádí ruskou ropu do největší polské rafinérie v Płocku (jejím majitelem je PKN Orlen) a pokračuje do bývalého východoněmeckého Schwedtu. První část má kapacitu 43 milionů tun ročně, plánuje se však její zvýšení na 60 milionů tun, čehož by mělo být dosaženo v roce 2005. Do Německa může protékat 27 milionů tun za rok a přes polské území se tudy přepravuje asi třetina ruského exportu ropy. PERN také vlastní ropovod Płock-Gdaňsk, kterým je možno přepravit 30 milionů tun ropy ročně ve směru z Gdaňsku a 20 milionů tun směrem opačným. Jeho majetkem jsou i tři místa pro skladování ropy. Další sklady (pro finální výrobky) má v majetku PKN Orlen a společnost Naftobazy, jejichž většinový balík akcií drží státní agentura Nafta Polska.

Maďarská vláda bude v nejbližší době rozhodovat o privatizaci koncernu MOL, který na rozdíl od svého českého a polského protějšku kontroluje i ropovody a plynovody v zemi. Kromě toho vlastní 70 % akcií ve slovenské rafinérii Slovnaft, v červenci 2003 získal více než čtvrtinu akcií chorvatské petrochemické společnosti INA a vlastní několik desítek čerpacích stanic v Rumunsku. Koncem srpna by měl být znám výsledek tendru na prodej 79,5 % akcií srbské státní společnosti Beopetrol, kde z původních pěti zájemců zbyl kromě maďarské společnosti již pouze ruský Lukoil. Nedávno také uzavřel MOL dohodu s ruským Jukosem, který se sloučením s firmou Sibněfť stal jednou z největších společností v oboru v celosvětovém měřítku, na jejímž základě bude založena joint venture, která investuje do těžby ropy na západní Sibiři.

Samotný MOL je zčásti vlastněn stále státem, necelých 10 % má rakouská OMV, více než třetina akcií je ve vlastnictví zahraničních bank a fondů. Podobně jako v případě polského Orlenu se v poslední době diskutuje o pozadí nákupu jeho akcií na burzovním trhu. Za skupováním menších balíků akcií obou firem podle některých zpráv stojí snaha o zvyšování ceny akcí, podle jiných domněnek jsou v pozadí ruské firmy, které se snaží v obou firmách získat vliv. Podložená se tato zpráva zdá být u nedávného nákupu necelých tří procent maďarského MOL rakouskou firmou VCP Capital partners, která je známá svým napojením na maďarské společnosti BorsodChem a TVK, jež jsou spojeny s ruským Gazpromem.[7] Vláda premiéra Petera Medgyessyho rozhodla v říjnu 2002 o prodeji 25-ti procentního podílu státu v MOL. Největší šanci na jeho zisk má kromě OMV ruský Gazprom, který je podle některých analytiků zatím mírným favoritem socialistické vlády, která by o novém majiteli měla rozhodnout do konce tohoto roku.

V říjnu letošního roku by měla být zahájena privatizace českého petrochemického holdingu Unipetrol, jehož 63 % akcií drží Fond národního majetku. Jedná se vlastně již o druhý pokus, jelikož smlouvu o prodeji svých akcií podepsal FNM v únoru 2002 se  společností Agrofert Holding Andreje Babiše, avšak ten nezaplatil za Unipetrol původně nabídnutých 361 milionů euro a na podzim 2002 se česká vláda rozhodla jej nabídnout k prodeji znovu. Nejvyšší cenu (444 milionů euro) přitom nabídla výše zmiňovaná společnost Rotch Energy, vláda Miloše Zemana ji však odmítla, jelikož premiér usoudil, že firma, která v té době vyhrála tendr na polskou rafinerii v Gdaňsku, nedodržela dohody.[8] Rotch již naznačil, že se hodlá zúčastnit i druhého tendru a podle týdeníku Euro, který cituje jednoho z poradců bývalého ministra hospodářství Rusnoka, „není pravděpodobné, že dostane košem, kdyby opět přišel s nejvyšší cenou“.[9] Dalšími zájemci o privatizaci Unipetrolu při prvním pokusu byla rakouská OMV, ruské firmy Lukoil a Sibur, který je majetkem Gazpromu, a kanadsko-německé konsorcium Norex Petroleum/BAGS. Podle některých analytiků je Norex ovládán ruskými společnostmi. Druhého pokusu privatizovat Unipetrol a tím i jeho lukrativní dceřinné společnosti, mezi něž patří například Benzina a Česká rafinérská[10], která je největším zpracovatelem ropy a výrobcem ropných produktů v České republice, se kromě všech uvedených firem bude chtít zúčastnit i polský PKN Orlen a maďarský MOL, které by mohly za tímto účelem vytvořit konsorcium.

Podle dostupných informací se zatím ani neuvažuje o budoucnosti správce ropovodů na českém území – společnosti MERO a.s., jejíž 100 % akcií drží Fond národního majetku. MERO spravuje nejen část „socialistického“ ropovodu Družba ležící na českém území, ale ropovod Ingolstadt – Kralupy (IKL), vybudovaný v 90. letech s cílem zajistit nezávislost na dodávkách z Ruska. Roční přepravní kapacita obou ropovodů je 10 milionů tun, Družba ji využívá zhruba z poloviny, IKL asi z jedné desetiny.

Eminentní zájem ruského kapitálu o petrochemické společnosti ve střední a východní Evropě je zřetelný a vzhledem k tomu, že ruské rafinérie jsou schopny zpracovat zhruba jen třetinu ropy, která se v této zemi vytěží, i pochopitelný. Ruským zájmem jednoznačně je mít možnost prodávat hotové výrobky a středoevropské rafinérie jsou pro ně pochopitelně více než lákavou možností, jak se tomuto cíli přiblížit. Ruské firmy s vydatnou podporou ruského státu již několik měsíců usilují o získání kontroly nad řadou petrochemických firem ve střední a východní Evropě. Podle článku ruského ministra zahraničí Igora Ivanova v ruských novinách Komersant z 2. července je podpora ruských investic v těchto firmách jednou z priorit vztahu Ruska ke střední Evropě (kromě udržování politického dialogu a využití dobrých vztahů s novými členy v ruské politice vůči EU a NATO). Podle názoru polského Střediska východních studií je možné z posledních prohlášení nejvyšších ruských představitelů vyvodit, že „Kreml udělá všechno, aby znemožnil zemím východní Evropy získat nezávislost na dodávkách ruských energetických surovin“[11].

V září 2002  firma Jukos získala kontrolu v litevské rafinérii Mažeiku poté, co se dostala do kritické situace, jelikož jí Lukoil omezil dodávky ropy. Spolu s rafinérií získal Jukos i ropovod a ropný terminál v přístavu Butinge. Stejný scénář se zřejmě bude opakovat i v případě lotyšského ropného terminálu Ventspils.[12] Již delší dobu se Rusko snaží ovládnout přepravní cesty i rafinérie v Bělorusku a na Ukrajině a jako pádný argument zde několikrát omezilo dodávky strategických surovin. Rusko se také angažuje proti ropovodu Oděsa-Brody-Gdaňsk, který měl umožnit přepravu ropy z oblasti Kaspického moře do rafinérií ve střední Evropě a z Gdaňského přístavu i do dalších zemí, čímž by se ominuly přetížené a riskantní úžiny Bospor a Dardanely (z Brodů by měl ropovod vést i do největší polské rafinérie v Płocku). V neposlední řadě bylo smyslem projektu také zbavit Ukrajinu závislosti na ruské ropě. V roce 2001 byl vybudován první úsek z terminálu Pivdennyj (Jižní) u Oděsy do Brodů v západní Ukrajině, kde je napojen na ropovod Družba. Předpokládalo se, že již v roce 2002 bude přes Slovensko a Českou republiku proudit kaspická ropa i do Německa a zemí bývalé Jugoslávie. Tím by však vznikla vážná konkurence ruské ropě a Rusko se snaží Ukrajinu nejrůznějšími způsoby přimět ke změně směru ropovodu[13]. Poslední jednání o transportu kaspické ropy do střední Evropy ztroskotalo na odporu ruské firmy, která získala podíl ve slovenské společnosti Transpetrol, která spravuje slovenskou část ropovodu Družba.

Společnost Jukos vlastní 49 % akcí Transpetrolu od začátku roku 2002. Ruský investor získal firmu od slovenského státu za 74 milionů USD, když v soutěži porazil domácí Slovnaft. Jukos by měl zajistit větší vytíženost přepravních kapacit, které byly využívány jen z poloviny. Tomu by mělo napomoci propojení ropovodů Adria a Družba a hledání nových přepravních cest na západní trhy.[14] (V polovině srpna 2003 se Jukos dohodl s rakouskou OMV o vybudování odbočky ropovodu Družba z Bratislavy do rakouské rafinérie ve Schwechatu u Vídně.) Propojení Družby s Adrií by mělo financovat konsorcium firem z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Slovenska a Maďarska a Chorvatska. Jeho smyslem je zprovoznit paralelní ropovod se současnou Adrií a umožnit tím transport ruské ropy směrem k jaderskému moři, kde je možné ji v chorvatském terminálu Omišajľ nakládat na velkokapacitní tankery a převážet do zámoří.

Ruské společnosti se zcela jistě budou snažit (ať už přímo či nepřímo) získat středoevropské rafinérie a produktovody a vzhledem k jejich finančním možnostem nebudou mít problém přicházet s lukrativními nabídkami. Neuspějí-li, budou se pravděpodobně pokoušet je získat od nového majitele či skupováním jejich akcií na burzovním trhu (bude-li to možné). Vlády, které budou v nejbližší době rozhodovat o privatizaci strategicky důležitých firem petrochemického průmyslu by si měly proto být vědomy zejména následujících rizikových faktorů, jejichž význam bude narůstat úměrně tomu, kolik a jakých firem se ruským společnostem podaří v regionu ovládnout:

  • pokud ruské společnosti získají vliv či kontrolu nad ropovody či plynovody (o což budou usilovat ve snaze zajistit co nejsnazší a nejlevnější tranzit do západní Evropy) budou prosazovat jednostrannou orientaci na ruské suroviny, jak to ukazuje příklad slovenského Transpetrolu či úvahy o možném transportu ruské ropy obrácením směru toku v ropovodu Ingolstadt-Kralupy;
  • ruské společnosti, ač bohaté a obrovské i ve světovém měřítku jsou velmi lehce zranitelné a vydíratelné státní mocí, jak ukázal nedávný zásah Kremlu proti Jukosu;
  • ruské společnosti, které získají vliv v rafinériích budou vždy prosazovat odběr ruských surovin a diversifikace zdrojů nebude v jejich zájmu, čímž hrozí opětovné vytvoření závislosti na ruských surovinách;
  • situace, kdy by ruské firmy v regionu ovládly jak produktovody, tak i zpracovatelské závody, hrozí vytvořením monopolu se všemi konsekvencemi tohoto stavu pro země střední Evropy i celé EU (o to se zřejmě ruské firmy s podporou ruské vlády intenzivně snaží a snažit budou i nadále);
  • vzhledem k významu petrochemického průmyslu mají majitelé těchto podniků vždy mimořádný vliv na hospodářství i politickou sféru dané země;
  • ruské společnosti jsou často propojeny s podsvětím a značně neprůhledným způsobem i s politikou;
  • ruská zahraniční politika je využívá a bude využívat k dosahování svých cílů;
  • region se může dostat do závislosti na vývoji v Rusku, který je stále ještě těžko předvídatelný, zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu.

[1] Vykoukal Jiří: Ropa a plyn v Polsku konce tisíciletí: výroba, spotřeba, tranzit, IN: Ruské produktovody a střední Evropa, s.90.

[2] Grzesiak Adam: Rosyjska ruletka, Polityka, č.32/2002.

[3] Trzy miesiące na powstanie Grupy Lotos, IN: Gazeta Wyborcza, 21.7.2003.

[4] Lelyveld Michael: Moscow seeking To Exert Influence On Neighbor´s Energy Assets, RFE/RL, 22.10.2002, www.rferl.org/nca/features/2002/10/22102002152341.asp.

[5] Grzesiak Adam: Rosyjska ruletka, Polityka, č.32/2002.

[6] Trzy miesiące na powstanie Grupy Lotos, IN: Gazeta Wyborcza, 21.7.2003.

[7] Világgazdaság, 6.6.2003.

[8] EURO, č.45, 13.11.2002, s.26.

[9] Tamtéž.

[10] Unipetrol vlastní v České rafinérské 51 % akcií, zbytek získalo v polovině 90. let konsorcium IOC, které tvoří firmy Shell, Agip a Conoco. IOC má na akcie v držení Unipetrolu předkupní právo.

[11] Rusko je aktivní v zemích střední Evropy, http://www.osw.waw.pl/pub/koment/2003/07/030710a.htm.

[12] RFE/RL Baltic States Report, 6.8.2003, http://www.rferl.org/balticreport/2003/08/25-060803.html.

[13] Koncem července Rusko odmítlo podepsat s Ukrajinou smlouvu o tranzitu ruské ropy přes ukrajinské území v letech 2004 – 2018, pokud nebude zahrnovat i reversní přepravu ropovodem Oděsa-Brody viz RFE/RL Poland, Belarus and Ukradne Report 29.7.2003, http://www.rferl.org/pbureport/2003/07/28-290703.html.

[14] Jukos prevzal moc v Transpetrole, SME 30.4.2002, http://www.sme.sk/clanok.asp?cl=529772.

Tagy
Tagy
Evropa 3475
Polsko 936
Visegrádská skupina 541
ekonomika 1030
energetika 478
Česká republika 2823
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: