1. Politické strany musí intenzivněji pracovat na zkvalitnění vnitřního vzdělávání a diskuzi a koordinaci mezi svými členy v otázkách zahraniční politiky.

Samozřejmou součástí předvolebních programů by se měly stát i propracované zahraničněpolitické kapitoly. V debatách o zahraniční politice by měly být pravidlem věcnost a informovanost, a to nejen uvnitř stran, ale také v komunikaci politiků se společností. Především kandidáti v nadcházejících volbách by se měli varovat zneužívání zahraniční politiky jako rukojmí ve vzájemných sporech a strašení veřejnosti. Návrhy řešení současných problémů by měly být realistické a zároveň zbytečně neprohlubující frustraci a izolacionistické nálady.

2. ČR by měla přehodnotit stávající postoj k uprchlické krizi a souhlasit s přesídlením několika tisíců azylantů, které by domácí systém zvládnul úspěšně integrovat.

V případě, že čeští představitelé odmítnou ustoupit ze své stávající pozice, musí se alespoň zavázat ke konkrétnímu příspěvku na řešení příčin a dopadů uprchlické krize ve formě finančních prostředků či institucionálních kapacit; bez toho bude český postoj nadále nedůvěryhodný a alibistický. Vláda by také měla akceptovat návrhy Evropské komise na harmonizaci Společného evropského azylového systému, jako jsou sjednocení azylových procedur i standardů ochrany jednotlivých členských zemí, vybudování plnohodnotné unijní azylové agentury, vytvoření jednotného seznamu bezpečných zemí apod. Schengenský prostor volného pohybu osob (ze kterého nesporně těžíme) nemůže fungovat při existenci tolika odlišných azylových systémů. Česká republika by měla dál podporovat unijní snahy o lepší management migrace a ochranu vnější hranice, vždy ale s důrazem na dodržování evropského a mezinárodního práva. Vláda by měla také rozhodnout o přijetí přinejmenším několik set uprchlíků přímo z ohrožených oblastí.

3. V rámci unijního reflexního procesu by ČR měla prosazovat takovou reformu Evropské unie, která umožní zachovat jednotu sedmadvacítky i další integrační pokrok v rámci jednotného trhu, azylové a migrační politiky a společné bezpečnosti.

Naopak nebezpečné by pro Českou republiku bylo prohlubování vícerychlostní integrace a vydělování eurozóny z integračního jádra nebo redukce evropského projektu na pouhý jednotný trh. ČR musí svůj postoj srozumitelně prezentovat a odlišit jej od stanovisek visegrádských partnerů, kteří se často pasují do role reprezentantů celého regionu. Program příští vlády by měl zahrnovat závazek vstupu do eurozóny a politické strany by se k této klíčové otázce měly před volbami jasně vyjádřit. Při jednáních o brexitu je v zájmu ČR udržet jednotné stanovisko sedmadvacítky vůči nedělitelnosti čtyř svobod. Vzhledem  k dlouhodobě výrazně pozitivní české obchodní bilanci s Velkou Británií je také nutné snažit se o zachování volného přístupu na britský trh pro české exportéry. V tomto případě je vhodné zohlednit i míru přílivu zahraničních investic do České republiky skrze Velkou Británii a snažit se tento kanál udržet.

4. Česká politická reprezentace by si měla uvědomit, že Berlín je v současné situaci, poznamenané vleklými potížemi a politickou nejistotou ve Francii, Itálii, Velká Británii nebo USA, kotvou evropské stability.

ČR i Německo čekají v tomto roce volby a právě v tomto kontextu by se čeští představitelé měli vyvarovat útočných výroků na adresu svých německých protějšků. ČR by měla formulovat vstřícnou agendu nejen v bilaterálním, ale v celoevropském měřítku. Umožnilo by to prohloubit kooperaci v rámci strategického dialogu a dodat mu dlouhodobý smysl. Po volbách bude třeba spolupráci mezi novými vládami co nejlépe nastartovat.

5. Česká republika musí zamezit postupnému vyprazdňování česko-amerických vztahů.

Nabízí se například rozvíjení spolupráce v oblasti vědy a kybernetické bezpečnosti, jejíž první náznaky se objevily v roce 2016. Je ale potřeba hledat i další silná témata. Dále bude nutno vytyčit způsob spolupráce s administrativou Donalda Trumpa tak, aby byla co nejvíce funkční. V tomto ohledu by Česká republika měla projevit snahu alespoň se přiblížit k plnění svých závazků v rámci NATO, což Spojené státy požadují, a udržet stávající míru společných obranných aktivit. Kvalitu partnerství s USA budou také ovlivňovat postoje a rétorika předních českých politiků, kteří by se měli více zaměřit na způsob komunikace spojenectví s USA vůči veřejnosti. To je důležité zejména v kontextu zřejmé orientace české politiky na Čínu v loňském roce.

6. Po tříletém intenzivním sbližování s Čínou by měla ČR přibližně v horizontu jednoho roku vyhodnotit účast na čínských iniciativách (především 16+1 a Pás a stezka).

A to jak z hlediska jejich přínosu české ekonomice, tak z hlediska politické pozornosti, které se realizaci těchto projektů dostává. Toto vyhodnocení by mělo sloužit k formulaci konkrétních cílů v bilaterálních vztazích, a to v oblasti ekonomické (především v otázkách vstupu na čínský trh, spolupráce ve vědě a výzkumu, a investic s přidanou hodnotou) i politické a lidskoprávní. Vztahy s Čínou budou jistě probíraným tématem blížících se voleb do poslanecké sněmovny, a předvolební období je tak pro politické strany dobrou příležitostí vyjasnit si priority vzájemné spolupráce. Nová vláda by pak měla přijít s jasně definovanou strategií zahraniční politiky vůči Číně. Nebude-li ji schopna definovat a prosadit, postaví potenciálně Českou republiku do role slabšího a snadněji zneužitelného partnera.

7. Prioritou českého působení ve Visegrádské skupině by mělo být prosazování konstruktivní agendy, která by byla přínosem jak pro samotnou V4, tak pro EU.

Mezi taková témata patří vnější politika EU (Západní Balkán a Východní partnerství), bezpečnostní a obranná politika EU i prohlubování vnitřního trhu. Aby členství ČR ve V4 bylo pro ČR i nadále smysluplné, je klíčové zbavit skupinu přívlastku nesolidárnosti, kterého nabyla v souvislosti s uprchlickou krizí. ČR by si měla uvědomit, že zapouzdření V4 v migrační tématice je pro dlouhodobé priority Česka v rámci středoevropské spolupráce škodlivé. Špatná image V4 se může negativně projevit již v debatách o budoucnosti evropského rozpočtu. Své partnery, Polsko a Maďarsko, musí ČR také upozorňovat na skutečnost, že oklešťování právního státu v obou zemích má neblahý dopad na vnímání celého regionu.

8. Přes rozdílné pohledy na budoucnost evropské integrace musí ČR usilovat o rozvíjení upřímných strategických vztahů s Polskem.

ČR by měla (prozatím neveřejně) upozorňovat polskou stranu na skutečnost, že tamní vývoj v domácí politice může ohrozit pevnost česko-polské strategické vazby. Stejně tak je nezbytné Varšavě vysvětlovat odlišný pohled Česka na budoucnost EU. Česká diplomacie přitom musí dát pozor na to, aby tato různoběžnost neovlivnila bilaterální agendu – polská součinnost je důležitá zejména v otázkách dopravní a energetické infrastruktury a životního prostředí. Nové příležitosti ke spolupráci se nabízejí v obranné a bezpečnostní politice.

9. Česko by se mělo jednoznačně vymezit vůči ruské agresivní politice ve východní Evropě a rozhodně trvat na prodloužení unijních sankcí, dokud nepominou všechny důvody, které byly příčinou jejich zavedení.

Vláda by měla vyslat jasný signál, že se neztotožňuje s demagogickou rétorikou prezidenta Zemana a dalších vrcholných politiků vůči Ukrajině, která přispívá k menší důvěryhodnosti ČR v očích euroatlantických spojenců. Především je načase oprostit se od přehnaného zaujetí ruským ekonomickým potenciálem, které nejenže neodpovídá vysoké rizikovosti podnikání v Rusku, ale především jde proti českým bezpečnostním zájmům a lidskoprávní politice.

10. ČR by měla být spolehlivou oporou Ukrajině na mezinárodní scéně a prostřednictvím nástrojů transformační a rozvojové spolupráce přispívat k tamním reformám.

Vzhledem k pokračujícímu rusko-ukrajinskému konfliktu by vláda měla v první řadě prodloužit usnesení o poskytování mimořádné pomoci na podporu demokratické tranzice a obnovy Ukrajiny, které koncem roku 2016 pozbylo platnost. Tato podpora by měla zahrnovat také zapojení neziskového sektoru, který dokáže na potřeby partnerů reagovat flexibilně. Ústředním tématem politiky vůči této zemi by naopak neměla být vládou podporovaná ekonomická migrace do ČR, která nejenže Ukrajinu v současné nelehké situaci oslabuje, ale je používána jako argument k odmítání uprchlíků z Blízkého východu.

11. ČR by se měla aktivněji a důrazněji podílet na debatách o budoucím směřování Východního partnerství a zasazovat se o udržení východoevropské tematiky mezi oblastmi prioritního zájmu EU.

Klíčovou událostí v tomto ohledu bude podzimní summit v Bruselu, na němž by česká diplomacie měla vystoupit v roli stoupence dalšího sbližování s partnerskými zeměmi podle principu diferenciace, podle kterého připravenější partneři prohlubují vztahy s EU rychleji. V letošním roce by Česko mělo nasměrovat své úsilí zejména k završení jednání o liberalizaci vízového režimu s Gruzií a Ukrajinou. Větší pozornost zasluhuje také ekonomický potenciál přidružených zemí, který se pro ČR otevřel se vstupem obchodních částí asociačních dohod v platnost. Česko by mělo usilovat také o to, aby možnost členství zemí Východního partnerství v EU zůstávala v dlouhodobém horizontu předmětem diskuzí na nejvyšší politické úrovni.

12. Při současné výši obranných výdajů není ČR schopna dostatečně podporovat aktivity NATO nebo přispět k budování evropské strategické autonomie, a měla by proto usilovat o rychlejší přiblížení se dvouprocentnímu závazku.

Jedině tak bude moci přispět k naplnění závěrů varšavského summitu NATO, které sama pomáhala dojednat. Při plánování své zbrojní politiky by se ČR měla soustředit na spolupráci s klíčovými aliančními a evropskými partnery.

13. Pokud chce Česká republika skrze své zastoupení v Sýrii skutečně přispět k řešení syrského konfliktu a zůstat na mezinárodním poli respektovaným aktérem, mělo by být její diplomatické angažmá v Damašku vyváženější a opatrnější.

Cenné kontakty na místě mohou pomoci dílčím vyjednáváním se stranami konfliktu nebo k lepšímu porozumění tamní situaci, jen pokud nebudou jednostranné. Velvyslankyně Filipi by se také v situaci, kdy režim čelí sankcím a mezinárodní kritice za válečné zločiny, měla vyvarovat prezentace vlastních politických názorů na veřejnosti. A předně – nejisté ekonomické zisky by neměly zastínit českou lidskoprávní politiku.

14. Česká republika by měla využít dobrých vztahů s Tureckem a rozhodněji vyjadřovat svůj nesouhlas s nedemokratickými kroky prezidenta Erdoğana a přibývajícím porušováním lidských práv.

Vhodným kanálem by mohla být například parlamentní diplomacie, skrze kterou mohou čeští poslanci a senátoři signalizovat svůj kritický postoj vůči turecké vládě. Český přístup k Turecku by ale především měl reflektovat jednotné stanovisko Evropské unie.

15. ČR se musí jasně stavět proti porušování lidských práv ve světě.

Takový přístup ale vyžaduje soustavnou aktivitu a koherenci všech důležitých politických aktérů. Připravovaný státní rozpočet na rok 2018 by měl zohlednit příslib vlády navýšit prostředky pro podporu transformační spolupráce. Mezi prioritní země transformační spolupráce by měly být zařazeny i Ázerbájdžán a Arménie – Česku geograficky blízké státy, ve kterých se zhoršuje dodržování lidských práv a v případě Arménie i kvalita demokracie. Ministerstvo zahraničních věcí by pak mělo využít svého předsednictví Radě Evropy a domácí veřejnost i politiky více informovat o přínosu této organizace. V roce 2017 by se také měly zintenzivnit snahy o získání křesla pro ČR v Radě Organizace spojených národů pro lidská práva na léta 2019–2021.

16. Česká republika by v rámci zahraniční rozvojové spolupráce měla pokračovat ve změnách, ke kterým v uplynulém roce vykročila, a využít formulaci nové koncepce ZRS k systémovější proměně.

Měla by se přitom zaměřit především na následující úkoly: posílit kapacity České rozvojové agentury, snížit objem vázaných prostředků a vybudovat mechanismus, který umožní sladit cíle ZRS s dalšími sektory zahraniční i domácí politiky. K posledně jmenovanému cíli by mohlo napomoci například posílení mandátu Rady ZRS. Z hlediska celkového objemu ZRS by ČR měla pokračovat v nastoupeném trendu – tedy navyšovat tak, aby dostála svým mezinárodním závazkům vydávat na rozvojovou spolupráci 0,33 % HND nejpozději do roku 2030. Větší efektivitě humanitární pomoci by pak pomohlo snížení počtu podporovaných regionů, kterým by díky tomu mohla být poskytována intenzivnější podpora.