Pohledem právníka:

Bez ohledu na to, že britský ministr zahraničí považuje zařazení volného pohybu osob mezi základní svobody za „blbost“, lze jeho kořeny vystopovat už v roce 1957 v článku 45 Smlouvy o fungování EU (Římské smlouvy), který zajišťuje volný pohyb pracovníků. Jednotný evropský akt (1987) zpřístupnil tuto svobodu také studentům, kteří do té doby mohli využít vzdělávací systém jiné země jen tehdy, když tam pracoval jejich rodinný příslušník, důchodcům a osobám žijícím z nezávislých příjmů.

Maastrichtská smlouva (Smlouva o EU), jež vstoupila v platnost v roce 1993, vytvořila unijní občanství. To nabývá automaticky každý občan členského státu, a spolu s ním právo volně cestovat, pracovat, usazovat se a podnikat v ostatních členských zemích. Od roku 1994 se čtyři svobody vztahují také na osoby pocházející z Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko) a Švýcarska. Tyto země musí přizpůsobovat své právní systémy unijním standardům.

Zásada národního zacházení ustanovuje, že osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako příslušníci hostitelského státu. Platí zákaz přímé i nepřímé diskriminace. Omezení jsou možná v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Směrnice 38/2004/ES poskytuje právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států i rodinným příslušníkům unijních občanů (tedy i z nečlenských zemí).

Zrušení kontrol osob a zboží na vnitřních hranicích včetně letišť a přístavů zajistila Schengenská smlouva, aby (slovy lucemburského politika Roberta Goebbelse) „nebylo za chvíli výhodnější být zbožím než člověkem“. Výjimku umožňující dále provádět hraniční kontroly si vyjednalo Spojené království a Irsko.

Možnosti žít a pracovat v jiné členské zemi využívají průměrně 2 % občanů EU, přesto jde nyní o citlivé politické téma, které se radikalizuje. Volný pohyb osob však nemá čistě ekonomické intence, má sloužit k posilování soudržnosti evropské společnosti díky lepšímu poznání sousedů. Jeho motivy jsou nepopiratelně politické.
Pohledem ekonoma:

Koncept nabídky a poptávky lze samozřejmě aplikovat i na trh práce, kde srovnáváme práci poptávanou firmami s nabídkou pracovně schopných lidí při dané mzdě a kde má volný pohyb osob svůj nepopiratelný vliv.

Z evropského úhlu pohledu se při volném pohybu osob může nabídka pracovní síly snadno zvýšit a přinést dva přímé důsledky – obávané snížení mezd, které je často používáno jako argument proti neomezenému pohybu osob, ale i více pracovních míst, což popírá druhý běžně užívaný argument, že „imigranti berou lidem práci“. S větším množstvím odvedené práce se totiž zvyšuje i celková produkce i nabídka zboží a služeb, což má za následek snižující se ceny, které vyrovnají efekt snižujících se mezd. Současně tak dochází k růstu v reálných hodnotách.

Volný pohyb osob může podpořit i soutěživost a specializaci určitých oblastí. Například tím, že se tvoří vědecká centra či střediska pro výzkum a inovace, se kumulují znalosti, a je tak podporován další rozvoj lidského vědění. Zároveň pohyb pracovní síly stimuluje konkurenci, a tím pobízí zvýšení produktivity a podnikavosti, které lze považovat za předpoklady dlouhodobé prosperity.

Právě neproduktivita totiž stála za ekonomickými problémy Spojeného království v 70. letech. Je to přitom Británie, která se, jak se zdá, nejvíce obává otevření svých hranic, a která v referendu odhlasovala vystoupení z Evropské unie. Paradoxně přitom sám Boris Johnson, bývalý starosta Londýna, nejsilnější hlas probrexitové kampaně a nynější britský ministr zahraničí, v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny přijal migraci jako pozitivní pro rozvoj Londýna.

Zbavení se omezení pro pohyb osob může tedy přispět k zvýšení nabídky pracovních sil a tím i dopomoci k zajištění reálného růstu díky větší produkci, možnosti specializace a konkurenčnímu prostředí. Namísto toho se ale zvyšuje poptávka po projevech národní hrdosti a obavách z cizího. Proti tomu je sebelepší ekonomická poučka krátká.

Tento článek původně vyšel v 2. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.