Jeho uprchlická politika je snad nejčastěji vykreslována jako nezodpovědná a neudržitelná (“stejně je všechny Merkelová pozvala do Evropy”, “Německo to nezvládne”, atd.), jindy naopak jako ta jediná humánní a v souladu s evropskými hodnotami. Mnoho prohlášení zároveň spojuje chybějící hlubší vhled do německé praxe.

Díky organizaci tří vícedenních výjezdů do Drážďan, Berlína a Norimberka určených pro politiky, úředníky, občanské aktivisty či novináře v rámci projektu zaštítěného Institutem aktivního občanství, jsem mohl tamní azylovou a integrační politiku nahlédnout o mnoho plastičtěji. Nehledě na to, že příchod statisíců uprchlíků je tamní společností chápán jako nová normalita, se německá azylová a integrační politika zdá být plná dilemat a paradoxů, na něž se velmi těžko hledají uspokojivé odpovědi. Zde se pokusím rozvést ty dle mého soudu nejzásadnější.

1. Otevřené vs. zavřené hranice

Angela Merkelová dlouhodobě hlasitě odmítá opevňování evropských hranic. Nesouhlasila ani se zavřením tzv. Balkánské trasy a zasadila se alespoň o zmírnění příslušného prohlášení Evropské rady. Tento postoj také pravděpodobně odráží převládající názor německé občanské společnosti. Zároveň však výrazné – mezičtvrtletně cca. dvoutřetinové – snížení počtu příchozích migrantů do Německa znamenalo významné omezení tlaku na kapacity státu, obcí, církví i neziskových organizací, kterým doslova rozvázalo ruce k zahájení intenzivní práce na integračních programech. Loni statisíci žádostí přehlcený azylový systém se znovu rozbíhá a nově příchozí se už také nemusí bát, že stráví několik týdnů ve stanech.

Celý text si přečtěte na blogu na Aktuálně.cz.