Mají se spolu s vyvíjejícím se světem vyvíjet i lidská práva, nebo zůstat ve své omezené podobě jako pevný bod poslední záchrany? A jsme vůbec připraveni na jejich obsahové rozšíření ve chvíli, kdy ani ta stávající nejsou dodržována všude bez výjimky?
Dostatek výživy, oblečení, bydlení, možnost dojít si na záchod, mírový vývoj společnosti, to vše je pro nás, Čechy, Evropany, naprostá samozřejmost. Jedná se však o práva, která byla dlouhou dobu opomíjena, a až v poslední době se mezinárodní společenství snaží přiblížit situaci, kdy i tyto pro nás samozřejmé věci budou lidským právem všech. Vedou se o nich zanícené diskuze (především v rámci Rady pro lidská práva a Valného shromáždění OSN) a, jako ostatně vždy, střetávají se v nich minimálně dva hlavní názorové proudy.
Tím prvním je pohled, že seznam lidských práv není uzavřený a má být a bude v budoucnu doplňován. Pro zjednodušení si pod touto skupinou můžeme představit lidskoprávní aktivisty, usilující o co nejbohatší seznam lidských práv. Druhým pólem je pak skupina konzervativních politiků a jejich ideových stoupenců, pro které vše nad první generaci lidských práv (práva občanská a politická) je druhořadou kategorií, kterou za lidská práva v pravém smyslu nelze považovat.
Hlavní problém jak určit, co je právem každého člověka a co už je nadbytečnou nástavbou, spočívá v nejednotnosti jednotlivých úmluv, které mívají regionální charakter. Druhým problémem je forma mezinárodních dokumentů, které buď nejsou závazné (deklarace a rezoluce Valného shromáždění OSN atd.), nebo sice závazné jsou, ale jsou formulovány natolik neurčitě, že je otázkou, co vše do nich spadá.
Pro porozumění, proč se vedou tyto spory, je nutné se podívat do minulosti. Prvním dokumentem načrtávajícím podobu lidských práv je Univerzální deklarace lidských práv z roku 1948, kterou dále upřesnily dva navazující mezinárodní pakty (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Od té doby bylo možné sledovat tři cesty, kterými se vývoj lidských práv ubíral. První se týkala upřesňování již stávajících práv (Úmluvao právech dítěte). Druhá cesta se ubírala rozšiřováním a rozvíjením stávajících práv pomocí výkladu (komentáře Výboru pro lidská práva). Třetí spočívala v zavedení nových, dosud neustanovených práv (právo na rozvoj). My se zde budeme věnovat především posledním dvěma, obvykle méně zmiňovaným kategoriím a přinášíme i malou ochutnávku těchto nových práv.
PRÁVO NA MÍR
První a nejdiskutovanější otázkou nových lidských práv je právo na mír. Normy týkající se mezinárodního míru se vyskytují v mnoha dokumentech, předně pak v Chartě OSN, která jako svůj hlavní cíl v prvním článku stanovuje udržování mezinárodního míru. Toto právo, nebo spíše závazek, se však odehrává v rovině mezinárodní. Právo na mír, jakožto právo každého jedince, se objevuje až v rezoluci Valného shromáždění OSN z roku 1984, která stanovuje každému jedinci “svaté právo na mír” („… that the peoples of our planet have a sacred right to peace“). Rezoluce zůstává u tohoto strohého výroku a jeho obsah nebyl upřesněn. V dalších rezolucích se objevuje podobná věta, nikdy však nedošlo k podrobnému vymezení práva na mír.
Obrat nastal ve chvíli, kdy v roce 2010 začal Poradní výbor vypracovávat návrh Deklarace o právu na mír, týkající se jedenácti oblastí. Z nichž nejpodstatnějšími jsou mír jako právo všech lidí, odzbrojení, vzdor proti útlaku, mírové operace a zájmy obětí a zranitelných skupin. Zatím se tuto deklaraci však nepodařilo prosadit, jelikož velká část států (mimo jiné státy EU, USA, Kanada) zastává názor, že právo na mír nemá právní podklad a jedná se především o cíl, kterého se má dosáhnout, nikoli o samostatné právo.
PRÁVO NA ROZVOJ
Miliony lidí přežívají v neúnosných podmínkách. Světová krize, ať už ekonomická, klimatická nebo energetická zaťala svůj zub především do životů těch chudobou nejohroženějších. To vše jen přispělo k tomu, že počátek 21. století je poznamenán rostoucí chudobou, nerovností a společenskými nepokoji. Mezinárodní společenství se tomuto snažilo předcházet, a tak již v roce 1986 přijalo Deklaraci práva na rozvoj.
Deklarace stanovuje člověka jako středobod veškerého dění a rozvoj tak musí být vždy s ohledem na lidský život. Stejně tak připomíná, že rozvoj nesmí být v protikladu s ostatními lidskými právy. Lidé také mají nezpochybnitelné právo zapojovat se do rozvoje a na spravedlivé rozdělení veškerých benefitů, se kterými rozvoj přichází. S tímto bodem samozřejmě souvisí zákaz jakékoli diskriminace. Posledním velmi důležitým bodem je, že přes všechno výše řečené mají státy právo na plnou suverenitu nad svými přírodními zdroji.
S odstupem je nám již jasné, že tato deklarace ani zdaleka nepřinesla řešení problémů, se kterými se svět potýká. Od chvíle přijetí tohoto dokumentu panuje bouřlivá debata, zda se jedná o základní lidské právo, právo “druhé kategorie”, nebo nejde o lidské právo vůbec. Ačkoli debat bylo mnoho, výsledek nepřinesly žádný a právo na rozvoj tak zůstává v určité šedé zóně.
PRÁVO NA NEZNEČIŠTĚNÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Problematice práva na neznečištěné životní prostředí jakožto lidského práva ještě nebylo na mezinárodní půdě věnováno mnoho. Rezolucí z roku 2011 uložila Rada pro lidská práva Úřadu vysokého komisaře pro lidská práva OSN k vypracování analýzu problematiky vztahu lidských práv a životního prostředí. Tuto budoucí analýzu určila jako odrazový můstek pro další kroky.
Zatím se mezinárodní společenství ke konkrétním krokům neuchýlilo, a tak než zjistíme, zda je neznečištěné životní prostředí právem každého člověka, nebo se jedná jen o cíl, ke kterému má svět směřovat, bude to ještě nějaký čas trvat. Již teď je zřejmé, že nepůjde o snadnou otázku a opět budeme moci pozorovat protichůdné názorové linie.
Z tohoto stručného výčtu je zřejmé, že vývoj lidských práv je stále dosti nejasnou otázkou. Ať už se bude vyvíjet jakkoli, je nutné mít na paměti, že se jedná o základní práva člověka. Všechna mají stejnou váhu a fungují jako pevná hranice a ochraňují to nejcennější, co každý člověk má, nebo alespoň o to může usilovat. Je tedy žádoucí, aby zůstaly v omezeném počtu a nestaly se bezbřehým seznamem všeho, o co mezinárodní společenství usiluje. Na druhou stranu je zřejmé, že se svět vyvíjí a lidská práva nesmí zůstávat pozadu a jistou aktualizaci vyžadují. Postupovat se však musí nanejvýš opatrně.
Tento článek původně vyšel v 6. čísle XXI. ročníku Novin Chronicle.
