Surovinová bezpečnost

Pojem, který se vžil do slovníku světové politiky po otřesných ropných krizích počátku 70. let, nabývá v globalizujících se mezinárodních vztazích výraznější podoby. Moc státu se dnes určuje stále více jeho ekonomickým potenciálem. Jedním z primárních úkolů státu k zajištění národní bezpečnosti se tak stává nepřerušené získávání potřebného množství ropy a zemního plynu za (přiměřeně) nízké ceny. Nezvládnutí tohoto úkolu by nezbytně přivodilo kolaps státu dovážejícího ropu. Tato skutečnost pak samozřejmě zvyšuje politickou roli zemí-exportérů energetických surovin.

Problém surovinové bezpečnosti je obzvlášť naléhavý v zemích jihovýchodní Asie a v Evropě, kde (vyjma poměrně omezené zásoby ropy Severního moře, z nichž těží Norsko a Velká Británie) neexistují vlastní významnější zásobárny ropy a plynu. Dynamický ekonomický růst má ale za následek zvýšení spotřeby strategických surovin v těchto zemích. Spotřeba strategických surovin v Asii stoupla z 9% světové spotřeby na 20% v roce 1995, podle očekávání se ale vyšplhá až nad 30% v roce 2020, což je podmíněno v prvé řadě růstem ekonomik Číny a Indie. (2) Podle současných výzkumů se pouze spotřeba zemního plynu v Evropě do roku 2020 zdvojnásobí, čímž se míra závislosti Starého kontinentu na dovozu surovin vyšplhá na 75-80% jejich celkové spotřeby (dováženo převážně z Ruska). Spotřeba ropy a plynu v USA ročně vzrůstá v průměru o neuvěřitelná 2%. Podle současných prognóz růst světové spotřeby ropy vyroste z dnešních 70 milionu barelů denně až do cca. 95 milionu barelů v roce 2010. (3)

Spojené státy dnes importují 51% spotřebované ropy, tedy 19,5 milionu barelů denně. Podle informací US Energy Information Administration, budou do roku 2020 Spojené státy přivážet 64% používané ropy, tedy 25,8 milionu barelů ropy. Zásoby ropy v USA přitom tvoří 2% ověřených světových zásob (americká naleziště ropy jsou situována z větší části ve státech Texas a Aljaška). Přičemž USA, jejichž obyvatelstvo činí pouhých 5% světové populace, spotřebují na dnešek kolem čtvrtiny ropných výrobků produkovaných ve světě.(4)

Tyto okolnosti podmínily snahy zemí EU a Spojených států zajistit dlouhodobě stabilní vztahy mj. s Ruskem a s klíčovými producenty ropy a zemního plynu na Středním východě. Zároveň ale nastolily další, neméně důležitý úkol: pátrat po nových zásobárnách strategických surovin.

Výše energetických zásob Kaspického regionu a jejich význam

Otázka, jak velké jsou zásoby ropy a zemního plynu v Kaspickém moři, lákala pozornost západních investorů již před rozpadem SSSR. Ačkoliv počátky průmyslové těžby ázerbájdžánské ropy z ropných polí u Baku se datují již od roku 1871, na dnešek je prozkoumáno pouhých cca. 10%-12% celkové plochy kontinentálního šelfu Kaspického moře. (5) Vzhledem k této skutečnosti je nesmírně obtížné zcela jasně definovat, jak velké jsou zásoby ropy a zemního plynu v Kaspickém moři. Je proto nutné rozlišovat meziověřenými a předpokládanými zásobami energetických surovin na Kaspiku.

Předpokládá se, že ke dnešnímu dni tvoří výše ověřených zásob ropy Kaspického moře cca. 20-30 miliard barelů. Nicméně aktuální výzkumy vykazují permanentní zvýšení ověřených zásob ropy a plynu. Podle analýz provedených nezávislými geologickými společnostmi pro Státní department, tvoří výše předpokládaných zásob ropy Kaspického moře 200 miliard barelů. Francouzský časopis Express roku 1997 uvedl, že by kaspická naležiště ropy měla obsahovat 70 až 250 miliard barelů ropy (6), zatímco podle US Energy Department činí výše předpokládaných rezerv Kaspiku cca. 233 miliard barelů (7). Podle téže instituce by mohla výše exportu kaspické ropy tvořit 2 až 4 miliony barelů denně, což by tvořilo 3,5-7% dnešní světové produkce. Výše exportu zemního plynu z oblasti Kaspické pánve by mohla k témuž roku tvořit asi desetinu světové produkce.

Je jasné, že kaspická ropa není s to tvořit plnohodnotnou alternativu k obrovským zásobám Perského zálivu, kde je soustředěno přinejmenším 60% světových zdrojů ropy(8) Avšak mnozí odborníci zdůrazňují, že intensivní těžba surovinových zásob Kaspického moře by mohla jednak snížit očekávané zvýšení proporcionálního podílu arabských zemí a Íránu v exportu ropy a zemního plynu především do evropských, ale i asijských zemí, a redukovat tak energetickou závislost drtivé většiny zemí světa na dodávkách z úzké skupiny států vyvážejících ropu, které se navíc nacházejí v nepříliš stabilním regionu Perského zálivu. Je rovněž důležité, aby se trhy evropských zemí s přihlédnutím k očekávanému vyčerpání nalezišť Severního moře neocitly ve výlučné závislosti na dovozu zemního plynu z politicky nestabilního Ruska a Alžírska. V této souvislosti by mohla bohatá ložiska kaspického plynu představovat nesmírně důležitou alternativu především ruskému plynnému monopoli v Evropě. Specifickým problémem zde však je skutečnost, že žádná z kaspických zemí nemá přístup ke světovému oceánu, resp. k finálovým trhům.

Bývalý státní sekretář Spojených států James Baker proto ve svém interview v New York Times dokonce připustil, že kaspická ropa může být pro industrializovaný svět stejně důležitá jako středněvýchodní dnes. (9)

Geopolitický význam Kaspického regionu

Neméně důležitá je strategická poloha obrovského Kaspického (kavkazsko-středoasijského) regionu, jehož obyvatelstvo tvoří cca. 75 milionu lidí, a který se protahuje podél jižních hranic Ruské federace s rozvinutou infrastrukturou a v těsné blízkosti její potenciálně výbušných etnických autonomií (10). Kaspický region, který se nachází v srdci Mackinderova Heartlandu, rozděluje Rusko od pásma islámských států Středního východu, a je vzhledem ke svému geostrategickému a geoekonomickému situování již od počátku 90.let ohniskem křížících se zájmů regionálních mocností – Ruska, Turecka, Íránu, Číny, a i jediné světové velmoci – Spojených států amerických (11).

Kaspický region v ruské politice 90.let

Podstata ruského chápání úlohy Kaspického regionu, která převážila větší část 90.lét, spočívá v následujícím: zachovat v nově nezávislých státech Kavkazu a Střední Asie svoji vojenskopolitickou dominanci a zabránit stoupajícímu vlivu Turecka a Spojených států. (12)Jednou z priorit politiky Moskvy se tak stalo zabránit osvojení ropných ložisek Kaspického moře, které ovšem lákaly stále větší pozornost ze strany západních mocností. Předpokládalo se rovněž, že význam samotných energetických zásob Kaspiku je pro dlouhodobé strategické zájmy Ruska spíše zanedbatelný, neboť současné Rusko nemá dostatek financí, aby samostatně, tedy bez západní asistence, uskutečnilo miliardové projekty spojené s vytvářením infrastruktury nutné pro těžbu a transportaci kaspických surovin. (13) Avšak osvojení bohatých kaspických nalezišť bez výlučné ruské participace by se mohlo stát ekonomickým základem pro intensivní sociálněekonomickou modernizaci kaspických zemí, růstu vojenskopolitického vlivu USA a NATO, což by pak zajisté přivodilo konec mocenského monopolu Moskvy v regionu.

Moskva se proto zaměřila na destabilizaci regionu (vnitropolitická destabilizace v Gruzii a Ázerbájdžánu jako klíčových regionálních zemí, podněcování separatistických aspirací řady menšin Ázerbájdžánu a Gruzie (14), využití islamistické hrozby ve Střední Asii, atd.(15)), důsledně prosazovala ruský směr tranzitu kaspické ropy (tedy z Baku, resp. z kazachstánských nalezišť do černomořského Novorossijsku), společně s Íránem prosazovalo princip společného vlastnictví ve věci statutu Kaspického moře (16).Nestabilita v regionu, stejně jako nejasnosti kolem statutu Kaspického moře (většina objevených nalezišť je offshore, tedy se nachází na kaspickém šelfu, nikoli bezprostředně na pobřeží, tedy onshore) by měla odradit potenciální zájemce o kaspickou ropu, atd.

Zájmy USA a rusko-americké vztahy na Kaspiku

Je zřejmé, že jsou-li USA zainteresovány na zajištění energetických dodávek z Kaspiku do Evropy – a právě tento region je nejvíce závislý na importu ropy a plynu z Perského zálivu a severní Afriky – musí být zaručen mír a stabilita jak v zemi, kde se ropa a plyn produkují, tak také v zemích tranzitních.

Podle Laurenta Ruseckase, asociačního ředitele Caspian Research Center v Cambridge Energy Research Associates, realizace tohoto záměru podmiňuje geopolitické objektivy Spojených států amerických v Kaspickém regionu, tedy doslova:

1. Podporovat suverenitu kaspických států, což znamená podporovat je diplomaticky ve vztahu k jedné mocnosti, jež je většinou kaspických států vnímána jako přední hrozba jejich nezávislosti, jmenovitě ve vztahu k Rusku. Americká politika tak nemůže být v souladu s ruskými zájmy v regionu, nýbrž nutně musí být v protikladu k nim.

2. Z historických a strategických důvodů Írán představuje hrozbu americkému politickému myšlení v regionu Kaspického moře. Prioritním cílem kaspické politiky USA již zpočátku bylo zadržování a izolace Íránu.

3. Podpora Turecka je dalším prvořadým úkolem zahraniční politiky USA, zvláště ve světle bezpečnostních obav Turecka a po odmítnutí ze strany Evropské unie. Podněcování tureckých ambicí na Kavkaze a ve Střední Asii se jeví jako nejpřijatelnější cesta, jak prokázat Turecku podporu. To by mělo posílit americko-turecké spojenectví. (17)

Zpětný pohled na eurasijskou strategii USA káže, že geopolitické imperativy sehrály v americkém chápání Kaspického regionu větší roli, než ekonomické. Americké chápání regionálních souvislostí však prošlo v průběhu 90.let evolucí, což bylo podmíněno v neposlední řadě dynamikou vývoje americko-ruských vztahů, které od údobí medového měsíce z let 1991-1992/1993 zaznamenaly znatelné ostouzení. (18)

Navzdory se z obou břehů Atlantiku systematicky opakujícím prohlášením o definitivním konci éry studenoválečné konfrontace a strategickém partnerství mezi USA a Ruskem, Američané a Evropané si uvědomují, že Rusko je obrovskou eurasijskou mocností, která je společensky nestabilní a jejíž vývoj nelze zdaleka předpovědět, o čemž svědčily i časté varovné signály přicházející z Moskvy. Vzhledem k nezřetelnosti ruských hranic na západě i jihu a absenci geopolitické stability by se v tom pesimistickém případě dalo očekávat znovuoživení tradičních směrů ruského expansionismu. (19)

V případě vítězství revisionistických sil v Rusku by se dala očekávat expanze nejprve do bývalých sovětských republik. Jako nejsnadnější způsob k zabránění případného ruského expansionismu se jeví odříznutí jeho případných směrů. Řečeno Brzezińského slovy: Rusko dá pravděpodobně přednost Evropě před budováním impéria v tom případě, setrvá-li Amerika na druhém imperativu své strategie vůči Rusku: jmenovitě na podpoře existujícího geopolitického pluralismu v postsovětském prostoru. Taková podpora bude totiž Rusku bránit v realizaci jeho imperiálních choutek… Z toho vyplývá, že politická a hospodářská podpora nově nezávislých a nesmírně významných států (k nimž Z. Brzezinski přiřazuje především Ázerbájdžán, Ukrajinu a Uzbekistán- Pozn. E. S.) tvoří integrální součást širší strategie pro Eurasii… Značné mezinárodní investice do kaspické oblasti a do Střední Asie by nejenom přispěly k upevnění nezávislosti nově vzniklých států, ale z dlouhodobého pohledu by prospěly i postimperiálnímu a demokratickému Rusku. (20)

Washington tak od poloviny 90.let téměř výhradně prosazuje tranzit kaspických surovin směrem Baku (Ázebájdžán)-Tbilisi (Gruzie)-Ceyhan (Turecko), tedy mimo ruské území, společně s Ázerbájdžánem a Kazachstánem hájí princip sektorového dělení kaspického šelfu (21), podněcuje též účast především amerických energetických společností v kaspických konsorciích, atd. (22).

Pragmatismus vítězí

Putinův nástup do čela státu (2000) modifikoval ruskou politiku ve vztahu ke Kaspickému regionu, což spíše svědčilo o nuceném vítězství pragmatismu. Úsilí Moskvy izolovat oblast od okolního světa a zároveň ji integrovat do vojenskopolitických a ekonomických struktur SNS se nakonec ukázala jako neúspěšná (23). Podepsal se na tom souhrn řady faktorů, mezi něž patří mj. omezené ekonomické možnosti Ruska, ale i absence víceméně integrované kaspické politiky (24) či důsledné politiky vůči zemím tzv. blízkého zahraničí,stále aktivnější účast v regionálních záležitostech především USA a Velké Británie, dopad čečenské války, která znehodnotila úsilí Moskvy o preferování severního směru (Baku-Groznyj-Novorossijsk), intensivní lobbování energetických gigantů zainteresovaných v ziscích z kaspické ropy. Bylo totiž jasné, že se otočit kaspické projekty, do nichž byly investovány desítky miliard dolarů, již nedá; navíc se svojí kaspickou politikou Rusko izolovalo samo sebe, účastí v těchto projektech by ale Moskva získala přístup k jejich ovlivňování.

V této souvislosti je zajímavé, že již na prvním zasedání Rady bezpečnosti Ruské federace po svém zvolení prezidentem zdůraznil V.Putin nutnost formulování nového přístupu vůči Kaspickému regionu: Musíme pochopit, že zájmy našich partnerů- Turecka, Velké Británie a USA v oblasti Kaspiku nejsou nikterak nahodilé. To je dáno naší neaktivností. Avšak nesmíme přispívat k tomu, aby se z Kaspického moře stala další aréna konfrontace. Jen bychom měli pochopit, že nic nám nespadne z nebe jako mana nebeská. Je to otázka konkurenceschopnosti a my musíme být konkurenceschopní. (25)

Do roku 2000 tak Moskva definitivně akceptovala princip sektorového dělení šelfu Kaspického moře, což ji umožnilo prosadit tranzit kazachstánské ropy z nově objevených obrovských ropných polí u Mangyšlaku (naleziště Tengiz) směrem k Novorossijsku (26).Byla operativně vybudována větev ropovodu vedoucí přes dagestánský Kizljar do Novorossijsku, která vedla mimo čečenské území, a dohodnuto o tranzitu značného podílu na dnešek těžené ázerbájdžánské ropy. Zintenzívnila se spolupráce s Čínou a Íránem mj. v kaspické oblasti (27); útoky ozbrojených složek Islámského hnutí Uzbekistánu v létě 1999 a 2000 a neschopnost uzbecké a kyrgyzské armády se účinně vypořádat s extremisty posloužily pro posílení ruských pozic ve Střední Asii (28), k čemuž rovněž přispělo vytvoření Šanghajské organizace spolupráce jakožto důležitého regionálního fóra(29).

Geopolitická revoluce na Kaspiku?

Tragické události z 11. září 2001 posunuly geopolitické těžiště ze Středního východu směrem k Centrální Asii a Kaspickému regionu. Ve snaze zajistit severní směr pro chystanou invazi do Afghánistánu byla v jihouzbekistánském Chanabádu zřízena vojenská (letecká) základna USA – poprvé tak na území bývalé sovětské republiky došlo k ustavení vojenské přítomnosti členské země NATO. (30) I po vojenském vítězství nad Tálibánem však Američané zřejmě nemají v úmyslu se z regionu stáhnout, naopak byla v Kyrgyzstánu vybudována vojenská základna NATO, v současné době rovněž probíhají jednání o zřízení vojenské přítomnosti USA v Tádžikistánu a dokonce i v Kazachstánu(31). Pouze v roce 2002 vložily USA do různých podpůrných programů věnovaných Střední Asii více než 900 milionů dolarů (přitom tvoří výše investicí cca. 50 miliard dolarů).(32) V současné době se rozšiřuje vojenská spolupráce USA s Gruzií (33), otevřeně se diskutuje o perspektivním vstupu zemí Jižního Kavkazu (Ázerbájdžánu a Gruzie)  do NATO, resp. o zřízení zvláštní formy svazku mezi těmito zeměmi a NATO (34).Teroristické útoky na USA tak přivodily vytvoření takové mezinárodní situace, která bez sebevětší konfrontace fakticky připravila půdu pro vojensko-politickou expanzi Spojených států do kaspického regionu. (35)

Zářijové události rovněž poskytly značný stimul pro USA  a EU k diverzifikaci dodávek strategických surovin; v říjnu 2001 tak došlo k definitivnímu schválení tratě Baku-Tbilisi-Ceyhan. Američané navíc zintenzívnili snahy, aby dosáhli souhlasu Astany s vybudováním tzv. transkaspického ropovodu, který by měl transportovat značný podíl kazachstánské ropy (uvažuje se o nalezištích Karačaganak a Kašagan) po dně Kaspického moře do Baku s napojením na budované potrubí Baku-Tbilisi-Ceyhan, čemuž se Moskva ovšem všemožně snaží zabránit (36). Ta ke konci dubna transformovala nečinnou Smlouvu o kolektivní bezpečnosti do plnohodnotného regionálního obranného svazku (37), společně s Čínou rovněž usiluje o posílení Organizace Šanghajské spolupráce.

Mocenské soupeření o vliv v kaspickém regionu zřejmě vstoupilo do kritické fáze. Poněkud paradoxně jsme však dnes svědky určité formy symbiózy, která se ustavila v regionu po vojenskopolitické expanzi Spojených států. Kyrgystán je např. členskou zemí Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, zároveň se ale na jeho území nachází letecká základna NATO (38); obdobná je situace v Gruzii. Podle jistého názoru zde dochází k rozdělení sfér vlivu: zatímco otázky vnější bezpečnosti jsou přenechány Washingtonu, zůstává okruh bezpečnostních otázek souvisejících s vnitřními hrozbami doménou Moskvy (39).Ponecháme-li stranou zavádějící kategorizaci vnějších a vnitřních hrozeb, které se v současných mezinárodních vztazích překrývají, pak je tu otázka, do jaké oblasti například patří problematika těžby a dopravy kaspické ropy, která je na dnešek zásadním bodem mocenského střetu Spojených států a Ruska. Nezpochybnitelnou skutečností ale je, že oblast Kaspického moře již není vnímáná jako obskurní místo na světě (40), ale je arénou soustředěných geopolitických zájmů regionálních mocností a USA, a to jak kooperačních, tak konfliktních. Dalším zjevným faktem je, že následkem obratné kaspické politiky USA ve stínu 11.září 2001 došlo v regionu k razantnímu nárůstu amerického vlivu, a zdá se, že nedojde-li k dalším revolučním obratům, bude se tento vliv nadále posilovat.

Poznámky

1) Pojem Kaspický region (Caspian, Caspian Basin, Caspian Sea Region, etc.) je moderní, ač v současné politické geografii již vžitý vynález americké diplomacie, který se pro snadnější kategorizaci vztahuje na obsáhlý panregion tvořený třemi nově nezávislými republikami Jižního Kavkazu (Ázerbájdžán, Gruzie, Arménie) a pěti středoasijskými státy (Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán), i když ž těchto zemí pouze tři (Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán) mají přístup ke Kaspickému moři. Rusko a Írán, resp. jejich kaspická pobřeží, třebaže rovněž mají přístup ke Kaspickému moři, obvykle zůstávají v referencích především amerických politologů mimo rámec Kaspického regionu. Pro označení takto vymezených kaspických států a Ruska i Íránu se vžil pojem Caspian Littorals;

2) P. Clawson, Energy Security: The Persian Gulf and the Caspian Basin, in: Washington Institute for Near East Policy – Policy Paper, Summer/Fall 2000, vol. VII, Issue 2, str. 3;

3) Radikal, v tureckém jazyce, 18.05.1998;

4) viz např. www.eia.doe.gov;

5) Polukhov, E., Contract of the Century (The Problem in an Historical Perspective), in: Caucasus Regional Studies Jornal, vol. 2:1, 1997;

6) Cuvarli (Džuvarly), T. Azerbajdžanskaja nefť: poiski ravnodejstvujuščej, in: Azerbajdžan i Rossija: obščestva i gosudarstva, Moskva 2001, s.394;

7) viz webstránku US Energy Department  www.eia.doe.gov;

8) Oxfordský slovník mezinárodní politiky, Praha 2001, str. 855;

9) www.mtholyoke.edu/acad/intrel/bakgeorg.htm (staženo 24.března 2003);

10) Ke zmíněným etnickým autonomiím patří Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetie, Kabardinsko-Balkarsko, Karačajevsko-Čerkesko, Adygsko (Severní Kavkaz); Baškortostán, Tatarstán (Povolží), atd.;

11) Viz např. Darabadi, P., Kaspijskij region v sovremennoj geopolitike, in: Centralnaja Azija i Kavkaz, č.3 (27) – 2003;

12) Někteří komentátoři v této souvislosti hovoří o konfliktu eurasianismu a (euro)atlantismu ve stanovení ruské myšlenky v postkomunistickém období. O problematice vývoje ruské státní ideologie v souvislosti s Kaspickým regionem a reflexí  kaspické politiky USA viz např.: Souleimanov, E., Kavkaz na pozadí rusko-amerického soupeření, in: Eurasijský Express, 5-6 2001 Zajímavé postřehy o ruském strategickém uvažování představují:  Basu, B. B., Russian National Security Thinking, in: Strategic Analysis (měsíčník IDSA), říjen 2000 (Vol. XXIV No. 7); Bakshi, J., Russia’s National Security Concepts and Military Doctrines: Continuity and Change, tamtéž;

13) Ruský sektor kaspického šelfu obsahuje ve srovnání se sibiřskými nalezišti zanedbatelné množství ropy a zemního plynu. Poukazovalo se rovněž na skutečnost, že by vznik kaspické konkurence též nebyl vhodný. Dopravování kaspické ropy do evropských trhů by navíc stálo v průměru 17 dolarů za tunu (1 barel = 158,987 litru), zatímco tranzit méně kvalitní sibiřské ropy přijde o 35 až 45 dolarů. Pro srovnání: dovoz ropy z regionu Perského zálivu do světových trhů přijde o 2 až 5 dolarů, ze severomořských nalezišť pak na 10 dolarů. Thomas, T.L., Russian National Interests and the Caspian Sea, in: Perceptions (čtvrtletník tureckého ministerstva zahraničních věcí) – prosinec 1999/únor 2000;

14) O roli Moskvy ve věci podněcování etnických nesvárů a destabilizace na Kavkaze a ve Střední Asii je napsáno velké množství odborných textů. Podrobněji viz např. Emil Souleimanov, Jižní Kavkaz v geopolitice „Velké hry“ (rigorózní práce), 2001, Knihovna společenských věd – Jinonice, Praha; Kasenov, U., Rossija, Zakavkazje i Centralnaja Azija: nefť, truboprovody a geopolitika, in: Kazachstan i mirovoje soobščestvo, Almaty 1995; Moskau’s Hand in Transkaukasien, in: Auessenpolitikforschung der Friedrich-Ebert-Stiftung, http//: www.fes.de/research/fpolicy/karabach_t.html; Migdalovitz, C., Armenia-Azerbaijan Conflict, in: CRS Issue Brief, 03. 12. 1996; Bayev, P., The Caucasus, and Central Asia: Russian Interventions and International Responses, in: http//: www.nupi.no/UN/Chapter4/html; Barylski R., The Caucasus, the Central Asia and the Near-Abroad Syndrome, in: Central Asia Monitor, No. 4-5, 1993; Phinney, C. A. J., Defining the National Interest: Russian Conflict Management in the Former Soviet Union, The University of Kent Press, August 1996; Walker, E., No Peace, No War in the Caucasus: Secessionist Conflicts an Chechnya, Abkhazia and Nagorno-Karabakh, in: CSIA Occasional Papers, SDI, February 1998;

15) Existují rozdílné názory ohledně toho, zdalipak měl afghánský Tálibán v úmyslu zaútočit na sever, resp. pomoci středoasijkým islamistům (Islámské hnutí Uzbekistánu vedené známým gangsterem a narkomagnátem Džumou Namangáním, který byl zabit v bojích u severoafghánského Kunduzu v listopadu 2001) zaútočit do Ferganské kotliny s cílem vytvořit islámský emirát na území východního Uzbekistánu a západního Kyrgystánu. Podle jednoho názoru, Moskva ve snaze upevnit svoji vojenskopolitickou přítomnost ve Střední Asii posilovalo obavy místních elit z militantního islamismu. Obzvláště ve vztahu k nejmocnější regionální zemi – Uzbekistánu, který důsledně usiloval o vymanění se z ruského mocenského područí, někdy též ruské tajné služby podněcovaly aktivity ozbrojených Namangáního skupin. O této problematice se zmiňuje např. vědecký pracovník moskevského Centra Karnegi (Carnegie) Alexej Malašenko: Ve své době se mnoho diskutovalo o nebezpečí Tálibanu a jejich jakoby připravenosti k útoku na sever. Avšak přímá hrozba pro Střední Asii neexistovala. Citováno podle: Malašenko, A., Proč Amerika potřebuje Střední Asii? In: Euroasijský Express 9, 2/2002, reprint z informačně-analytického serveru Nomad (www.nomad.web.com). Viz např. Souleimanov, E., Uzbekistán, Rusko a Spojené státy: Nová kaspická geopolitika? In: Mezinárodní politika 8/2002. Rozdrcení Tálibánu podle tohoto názoru tak připravilo Moskvu o účinný nástroj k ovlivňování regionálních záležitostí;

16) Rozhodujícím pro určení statutu Kaspického moře je otázka, bude-li v mezinárodně právním slova smyslu považováno za moře, či za jezero. Platné mezinárodní právo (®enevská konvence o mořském právu z r. 1958 a Úmluva OSN o mořském právu z r. 1982) stanovuje, že v případě definování vodního prostoru jako moře, se jeho dno a vodní hladina nachází v rozmezí 12 námořních mil od pobřežní linie ve svrchovaném vlastnictví pobřežního státu. Je-li však vodní prostor definován jako jezero, má zde být uplatňován tzv. princip společného vlastnictví všech pobřežních států nad vodami a dnem, jakož i nad přírodním bohatstvím jezera. Na tento případ se pravidla, ukotvená v mezinárodním mořském právu, nevztahují. Práva pobřežních států jsou si rovnocenná, a jezero nesmí být rozděleno do tzv. národních sektorů. O rozhodnutí přírodních zdrojů jezera rozhodují všechny pobřežní státy, zpravidla multilaterální úmluvou, nikoliv tedy pobřežní stát, jehož pobřeží vodní pásmo bezprostředně přiléhá. Rusko společně s Íránem tak prosazovalo princip společného vlastnictví, kdežto Ázerbájdžán a Kazachstán usilovaly o přijeti sektorového principu; Turkmenistán váhal. Viz např. Souleimanov, E., Právo a politika v Kaspickém moři, www.infoservis.net/tema.php3?cid=1026828372 (16.07.2002);

17) Ruseckas, L., Energy and Politics in Central Asia and the Caucasus, in: Access Asia Review, Vol. 1.2, Essay 2, s.17 (červenec 1998);

18) Americko-ruské vztahy v 90.letech byly negativně ovlivněny důsledky východního rozšíření NATO, oživením revisionistických nálad v ruské společnosti a zahraniční politice, jugoslávskou krizí, prohlubujícím se rusko-íránským strategickým partnertsvím, nástupem J. Primakova do čela ruské vlády a aktivním budováním antihegemonní koalice za účasti Íránu a Číny atd. O problematice americko-ruských vztahů tohoto období viz např. Kortunov, A., The Russo-American Relations in the Post-Cold War Environment, in: PONARS Policy Memo 16 (Moscow Public Science Foundation), říjen 1999;

19) Souleimanov, E., Rusko-americké vztahy, východní rozšíření NATO a společný boj proti terorismu, in: Mezinárodní politika, 3/2003;

20) Brzezinski, Z, Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavavuje její globální převaha, Praha 1999. str. 204-205;

21) Zvláštní velvyslanec Spojených států v republikách SNS James Collins reagoval např. na ruský návrh na omezené rozdělení Kaspického moře do národních zón ve svém dopise ázerbájdžánskému prezidentovi těmito slovy: Washington podporuje investice našich firem a zastává názor, že Kaspické moře má být rozděleno do národních sektorů. Citováno podle U.S. Official Arrives in Azerbaijan, United Press International, 13. 11. 1996;

22) Od samého počátku mezinárodních rozhovorů se uvažovalo o třech základních (západních) směrech vývozu, které předpokládaly vývoz kaspických surovin na evropské trhy: Baku (Ázerbájdžán) – Tbilisi (Gruzie) -Ceyhan (Turecko), Baku (Ázerbájdžán) – Groznyj (Čečensko)/Kizljar (Dagestán) – Novorossijsk (Rusko), Baku (Ázerbájdžán) -Tbilisi (Gruzie) -Supsa (Gruzie). Možnosti tranzitu přes íránské území (k íránským terminálům na Perském zálivu, resp. k tureckému Ceyhanu), přes území Afghánistánu do Pakistánu a dále, stejně jako tranzit ázerbájdžánské ropy přes Arménii byly z politických důvodů smeteny ze stola. V důsledku překročení tranzitní kapacity tureckých úžin se rovněž diskutovalo o tranzitu západním směrem napojením na jeden z existujících balkánských ropovodů (od rumunské Constance, resp. od bulharského Burgasu), resp. od ukrajinské Odessy. Ačkoli byl projekt tranzitu kazachstánské ropy do (východních oblastí) Číny probírán, byl kvůli nestabilitě v Ujguristánu a vysokým nákladům zakonzervován. O evoluci přístupů k otázce směrů tranzitu kaspické ropy a zemnímu plynu viz: Souleimanov, E., Bitva o ropovody a kaspická politika, in: Medzinárodné otázky, 4/2001, str. 56-79;

23) Stalo se tak i kvůli vybudování uskupení států GUUAM za cílené americké podpory ve druhé polovině 90.let (podle počátečních písmen zkratky: Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbajdžán, Moldova), která se snažila prezentovat jako alternativa ruskému SNS. I když je projekt GUUAM hodnocen jako vcelku neúspěšný (nepodařilo se naladit ekonomickou spolupráci, atd.) nelze význam této organizace ve věci zmaření integračních plánů Ruské federace podceňovat;

24) Ministerstvo energetiky  Ruské federace, kde jsou silné pozice energetických gigantů (LUKoil, Transněfť, Gazprom) tradičně lobbovalo za pragmatičtější politiku předpokládající aktivní účast mateřské země v kaspických projektech, kdežto ministersvo zahraničních věcí mj. odmítalo legitimitu kaspických projektů v souvsilosti s nejasnostmi kolem právního statutu Kaspického moře;

25) Ignatius, D., Dick Cheney and the „Great Game“, in: The New York Times, 27. 08. 2000;

26) V roce 1998  Rusko společně s Kazachstánem nehledě na opakované protesty ze strany Teheránu ratifikuje smlouvu o rozdělení severní části  Kaspického moře, čímž de facto přistupuje na sektorový princip.  Tato smlouva pak legitimizovala snahy Moskvy o prosazení trati Aktau-Novorossijsk v rámci Kaspického ropovodného konsorcia (KRK, angl. CPC), k čemuž došlo počátkem roku 2001. Jednalo se tedy o značný úspěch ruské diplomacie. Viz např. stránku KRK: http://www.cpc-ltd.com/;

27) Je zajímavé, že ve svém prosincovém proslovu ke Kongresu označil americký prezident George Bush Írán (mimo Irák a Severní Korey) za osu zla podporující mezinárodní terorismus. V regionu (obzvláště na Kavkaze, kde je soupeření mocností zejména intensivní a navíc zatěženo nevyřešenými etnickými konflikty a latentními mezinárodními spory) se tak k polovině 90.let vytvořily dvě zájmové skupiny států: Rusko-Arménie-Írán-Turkmenistán (?) a USA-Turecko-Ázerbájdžán-Gruzie-Uzbekistán-Kazachstán (?). Zatímco primárním motivem prvně uvedené skupiny států (s jistou výjimkou Turkmenistánu) bylo zabránit v uskutečnění kaspických projektů a uchovat ruský mocenský monopol na Kaspiku, druhá skupina států se zaměřila na realizaci kaspických projektů a vytlačení ruského mocenského monopolu a posílení americké a západní přítomnosti. K problematice regionálního soupeření viz např. Souleimanov, E., Íránská politika na jižním Kavkaze, in: Mezinárodní vztahy 3/2001, str. 64-67;

28) Viz např. http://www.iwpr.net/index.pl?centasia_batken.html (staženo 2.srpna 2003);

29) Šanghajská organizace spolupráce, jejíž počátky sahají až do dubna roku 1996, kde se v čínském Šanghaji sešli představitelé pěti zemí – Ruské federace, Čínské lidové republiky, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu (byla ustavena tzv. Šanghajská pětka) za účelem vytvoření nového modelu regionální spolupráce v ekonomické, ale perspektivně též ve vojenskopolitické sféře. Vznik Šanghajské organizace spolupráce se ale datuje teprve od 15.června 2001. K výše zmíněným zemím se pod tlakem Moskvy přidal i Uzbekistán, který byl jedním ze signatářů Šanghajské organizace spolupráce. Toto uskupení států se samozřejmě stalo fórem pro posílení ruské moci ve Střední Asii, ale ve vzrůstající míře též i čínské. V květnu letošního roku došlo k ustavení stálých orgánů organizace, jakož i k vybudování regionální protiteroristické jednotky;

30) Obecně se poukazuje na to, že Moskva vědomě poskytla souhlas Američanům s využitím středoasijského území pro provedení protiteroristické operace v Afghánistánu. O této skutečnosti se však názory různí; předseda renomovaného Central Asia Institute při Johns Hopkins University Frederick Starr např. uvedl, že souhra okolností, která vyústila během vzájemné srdečné zpovědi v Crawfordu, Texas, začala 11. září, kdy byla Putinova slova o spoluúčasti a vyjádření podpory válce proti terorismu vřele přijata. Méně známá je ovšem skutečnost, že pak (Putin – pozn. E.S.) strávil další tři dny na telefonu přemlouváním prezidentů pěti nově nezávislých států Střední Asie, aby neakceptovali americké prosby použít své území pro údery proti Afghánistánu. Jeho ministr zahraničí ho veřejně podporoval tvrzením, že ani hypotetické rozhovory o amerických vojscích ve Střední Asii nepřicházejí v úvahu. Všech pět středoasijských prezidentů však uvažovalo odlišně a směle to sdělilo Putinovi. Prezident Uzbekistánu Karimov uspořádal tiskovou konferenci, na které uvedl, že když je v sázce národní bezpečnost, Uzbekistán se nemusí radit s nikým. Vzápětí Putin zručně otočil o 180 stupňů a oznámil světu, že díky jeho neúnavným snahám se mu podařilo přesvědčit středoasijské státy spolupracovat s Amerikou. Frederick Starr, Russian Ominous Afghan Gambit, in: Wall Street Journal, 11. prosince 2001. Tomuto názoru nasvědčuje i výstižné Karimovovo prohlášení ze zmíněné tiskové konference ze září 2001: To, co je (Rusko) zneklidňuje, je otázka, proč Taškent provádí vlastní nezávislou politiku ve vztahu k této věci (protiteroristické kampani). Uzbekistán neslaďuje své aktivity s Moskvou ani nečeká na její svolení. Viz Souleimanov, E., Střední Asie na rozcestí: Posun na geopolitických vahách, in: http://www.infoservis.net/art.php?id=1007368301 (publikováno 3. prosince 2001) O problematice současných americko-uzbeckých vztahů viz např.: Baird, A., New Alliance Brings United States, Uzbekistan Into Long-Term Embrace, in: http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav101801b.shtml (publikováno 18.října 2001);

31) Okamžité stažení amerických jednotek se vládě v Taškentu (usilující o regionální dominanci a definitivní vymanění se ze sféry ruské dominance v těsné spolupráci s USA) nezamlouvá. Představitel Pentagonu admirál Craig Quigley na opakované výzvy Uzbeků neopouštět zemi reagoval již koncem roku 2001 tvrzením, že Američané nehodlají v dohledné době zrušit vojenské partnerství s Uzbekistánem, vzniklé po 11. září. Viz Souleimanov, E., Střední Asie na rozcestí: Posun na geopolitických vahách, in: http://www.infoservis.net/art.php?id=1007368301 (publikováno 3. prosince 2001); o problematice zřízení vojenských základen USA v Kazachstánu a Tádžikistánu viz: Zerkalo-Ayna (Ázerbájdžán), 31.července 2003, citováno podle Junge Welt;

32) Zerkalo-Ayna (Ázerbájdžán), 31.července 2003, citováno podle Junge Welt;

33) Politická legitimizace amerického pronikání do Gruzie je nesmírně zajímavá. Záhy po zahájení afghánské kampaně totiž Moskva svoji snahu vojensky proniknout do severní Gruzie argumentovala tvrzeními, že se v Pankisské soutěscě hraničící s Čečenskem nacházejí základny Al-Kájdy a čečenských separatistů. Ačkoli oficiální Tbilisi tyto zprávy původně popíralo, na jaře 2002 došlo mezi Washingtonem a Tbilisi k překvapivému rozhodnutí vyčistit společnými úsilími Pankisskou soutěsku od teroristů, což vyvolalo v Moskve značné znepokojení. I když bylo odborníkům zpočátku jasné, že Tbilisi ani Washington nemají vzhledem k celé řadě faktorů vskutku v úmyslu zasahovat do této výbušné oblasti (dva roky nečinnosti tomu jasně nasvědčily), základy americké vojenskopolitické přítomnosti v jihokavkazském regionu byly úspěšně položeny;

34) V současné době probíhají konzultace o vybudování amerických, respektive tureckých vojenských základen na jižním Kavkaze. Leitmotivem k tomu je jednak boj proti terorismu a spolupráce v rámci programu Partnerství pro mír, jednak růst konfrontace s Íránem, ale též v neposlední řadě snaha vytvořením společných speciálních vojenských jednotek Turecka, Gruzie a Ázerbájdžánu (patrně za aktivního přispění či přímo účasti USA) zajistit nepřerušené fungování budovaného ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. Během své květnové návštěvy Ázerbájdžánu a Gruzie generální tajemník NATO sir George Robertson přislíbil těmto zemím jistou podporu v jejich důsledných snahách stát se členy NATO. Ria Novosti, 15.05.2003. Moskva však nehledě na předchozí ujednání z gruzínskou stranou (a její stále se opakující důkladné výzvy), podle které měla do r.2001 zrušit své vojenské základny v Gruzii, dodnes vyklidila pouze jednu vojenskou základnu (ve Vaziani poblíž Tbilisi) a poukazuje na technické problémy, které jí umožní takto učinit až za 12-13 roků. Viz např. Bit-Suleyman, D., Rossija ne uverena v srokach vyova svoich vojsk iz Gruzii, in: www.eurasianet.org/russian/departments/insight/articles/eav062801ru.shtml;

35) Souleimanov, E., Uzbekistán, Rusko a Spojené státy: Nová kaspická geopolitika? In: Mezinárodní politika, 8/2002, str. 17;

36) Jak známo, Kazachstán je z kaspických zemí (snad s jistou výjimkou Arménie) zemí nejvíce neimunní vůči nátlakům ze strany Moskvy. Jedná se jak o přítomnost početné komunity Rusů obývajících severní oblasti země, ale i skutečnost, že veškerá ropa těžená z kazachstánských nalezišť, která má lví podíl v ekonomice země, je transportována přes ruské ropovody. K této problematice viz např. Hamozová, K., Kaspická geopolitika: energetická geopolitika a geostrategické zájmy (bakalářská práce, 2003), str. 53-54 – Knihovna společenských věd – Jinonice, Praha. O ráznosti ruského přístupu k suverénnímu počínání Astany se zmiňuje Oleg Stoljar: Několikrát, když se Nazarbajev pokusil dostat Kazachstán ze sféry ruského vlivu, Moskva reagovala energicky. Když se např. Kazachstán roku 1994 pokusil nezávisle uzavřít se západními společnostmi smlouvu týkající se ropného naleziště Tengiz, Rusko si dělalo nároky na víc než 20% zisku Chevronu…, a aby prosadilo svůj cíl, odřízlo tak většinu objemu transporotvané kazašské ropy… 10. února 1995 Rusko pohrozilo zablokováním exportu ropy a plynu z naleziště Karagančak… Oleg Stolyar, The Geopolitics in the Caspian: Can Russia Keep Control in Its Own Backyard? In: www.autobahn.mb.ca/~het/terror_war/iraql/stolyar.html (staženo 15.března 2003). Kazachové tak zřejmě maji značný zájem o vybudování transkaspického ropovodu (a priori vyjádřili souhlas s tímto projektem), ačkoli musí k této otázce přistupovat s ohledem na pozici Moskvy;

37) Účastníci jsou kromě Ruska Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Arménie a Bělorusko (Mezi členské země nepatří Uzbekistán, který však byl jedním ze signatářů v roce 1992). V stanovech Organizace je dokumentována zásada kolektivní obrany;

38) Ačkoli základny USA, resp. členských zemí NATO v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu ještě nemají oficiální statut základen;

39) Radikal, 6.června 2003 (v tureckém jazyce); Zerkalo-Ayna (Ázerbájdžán), 31.července 2003, citováno podle Junge Welt;

40) Fuller, G., Geopolitical Dynamics of the Caspian Region, ourworld.compu-serve.com/homepage/usazerb/322.htm, citováno podle in: Langer, A., Noví hráči v Kaspickém regionu, in: Mezinárodní politika, 5/2001.