Alexandr Lukašenko byl zvolen prezidentem Běloruska v létě 1994. Od podzimu 1996, kdy s přímou a neskrývanou podporou Ruska nechal rozehnat parlament, v zemi vládne autoritárním způsobem. Několik jeho nejvážnějších oponentů beze stopy zmizelo, stovky lidí prchly do exilu, demokratická opozice, nevládní organizace a zbytky nezávislých odborů a tištěných médií jsou pod neustálým tlakem různých struktur režimu hygieniky počínaje a několika tajnými službami konče. Pozice muže, který svými dekrety určuje i počet medailí, které mají na olympijských kláních získat běloruští sportovci, však v posledních měsících povážlivě zeslábla. V prezidentských volbách v roce 2001 pro něj sice oficiálně hlasovalo téměř 80% voličů, bez rozsáhlých manipulací by ale toto číslo bylo mnohem menší. Podle více méně hodnověrných údajů by pro něj nyní hlasovala necelá třetina voličů, nadpoloviční většina si ale nepřeje, aby ve volbách vůbec kandidoval, jelikož mu to neumožňuje platná běloruská ústava.

Daleko větší vrásky ale Alexandr Lukašenko ale jistě má ze stále chladnějšího přístupu Moskvy a Vladimira Putina osobně. Nejedná se pouze o to, že odvěký Lukašenkův hit budování společného státu smetl ruský prezident ze scény rezolutním návrhem aby se Bělorusko stalo součástí Ruské federace. Na samém počátku roku oznámil ruský Gazprom (jistě ne bez posvěcení z Kremlu), že zastavuje Bělorusku dodávky životně důležitého zemního plynu a o několik dní později se prakticky totéž stalo s ruskou elektřinou (kterou ale Bělorusko může dovézt i z jiných zemí). Oba kroky jsou zdůvodňovány tím, že Bělorusko za dodané suroviny dluží a v případě plynu se ještě nebylo schopno s Gazpromem dohodnout na podmínkách dodávek pro tento rok, politické souvislosti zde však hrají také důležitou roli. Úzké vztahy Kremlu s Gazpromem jsou všeobecně známou věcí a snaha obou o ovládnutí přepravních kapacit ruského plynu do západní Evropy stejně tak. Více než komicky pak působí Putinův argument, že nemůže nutit nezávislé společnosti aby dodávaly do Běloruska plyn, který měl sdělit koncem ledna v telefonickém rozhovoru s jeho běloruským protějškem. Odprodej části podniku Beltranshas, který je správcem plynovodů na běloruském území, slíbil běloruský vládce Rusku výměnou za nižší ceny plynu již více než před rokem. V létě však rozhovory o celé transakci ustrnuly na běloruském návrhu ceny, který několikanásobně převyšoval ruské představy. O celé věci neúspěšně jednali i Putin s Lukašenkem a na podzim Gazprom navrhl Bělorusku na oplátku téměř trojnásobnou cenu za dodávky plynu v porovnání s tímto rokem.

Celá věc potvrzuje pokračující racionalizaci a ekonomizaci vztahu obou zemí a pro Alexandra Lukašenka je více než nepříjemná nejen proto, že vážně ohrožuje ekonomickou stabilitu a naplánovaný ekonomický růst. Momentální vládce Běloruska si uvědomuje, že jeho obliba v Moskvě stále klesá a brzy může přijít moment, kdy se Kreml rozhodne, že jej prostě nepotřebuje. Dobrou zprávou pro něj jistě nebyl ani výsledek ruských parlamentních voleb, v nichž zřetelně oslabil vliv Komunistické strany, která byla jedním z jeho největších podporovatelů. A jelikož do roku 2006, kdy by měly proběhnout další prezidentské volby, není vůbec daleko, pokusí se Lukašenko zajistit si další prodloužení svého mandátu zřejmě co nejdříve.

Prezidentské volby v Rusku a rozhodování o budoucnosti Leonida Kučmy na Ukrajině jsou pro takovýto krok výhodnou kulisou. Rusko je zaneprázdněno jedním i druhým a lze tedy očekávat, že nebude mít dostatek sil zabývat se ještě vývojem v Bělorusku, nehledě na to, že případné zvolení Viktora Juščenka prezidentem Ukrajiny by jistě mělo u Bělorusů odezvu a pravděpodobně i vliv na ukrajinský přístup k Lukašenkově režimu. Ten se svůj mandát pokusí prodloužit zřejmě podobným způsobem jako již jednou – v roce 1996 – kdy nechal v referendu (zfalšovaném) změnit ústavu. Jako vhodná záminka by mohla posloužit jakákoliv otázka, například formální schválení vzniku Svazového státu s Ruskem, zavedení jednotné měny či zrušení trestu smrti.

Spolehlivým indikátorem příprav na jeho vyhlášení se zdá být zvýšení minimální mzdy, finišující nákladná renovace centra hlavního města Miensku a rozsáhlá propaganda úspěchů, v poslední době zaměřená i protirusky. Během minulého roku bylo podniknuto i zatím bezprecedentní tažení proti stále silnějším nevládním organizacím, které jsou zřejmě největším nepřítelem režimu. Soudně jich bylo pod nejrůznějšími záminkami zlikvidováno několik desítek. Jistě ne náhodou se jedná o ty, které se angažovaly v předvolební kampani nebo monitorování posledních prezidentských voleb v roce 2001. V platnost vstoupil rovněž dekret v podstatě znemožňující nevládním organizacím legální spolupráci a přijímání podpory ze zahraničí. Prostřednictvím ministerstva spravedlnosti a žalob na ochranu osobnosti požadujících za údajné poškození dobré pověsti částky ve výši mnoha tisíc dolarů byl další útok veden proti zbytkům nezávislého tisku.

Referendum by se mohlo konat i současně s parlamentními volbami, které by měly proběhnout v říjnu, ještě před prezidentskými volbami na Ukrajině. Toho by však mohla využít opozice, jíž by se mohlo zcela zdarma dostat dalšího argumentu proti Lukašenkovi. Již před koncem roku oznámili představitelé pěti nejvýznamnějších demokratických opozičních stran vznik Lidové koalice 5+, kterou v předvolební kampani hodlá podporovat několik desítek nevládních organizací. Běloruská lidová fronta, Sjednocená občanská strana, Strana komunistů Běloruska, Sociální demokracie bývalého předsedy parlamentu Šuškieviče a Strana práce hodlá jednotě  postupovat proti případnému referendu o prodloužení Lukašenkova volebního období a ve všech 110 volebních okruzích navrhne dva společné kandidáty, z nichž by měl být jeden těsně před volbami stažen, budou-li zaregistrováni oba. Koalice hodlá Bělorusy oslovit zejména návrhy na řešení hospodářské situace, penzijního systému a transparentnosti vládnutí.

Součástí Lidové koalice 5+ měla původně být i skupina Respublika, kterou tvoří několik poslanců oficiálního parlamentu, kteří v posledních měsících vystupují pod vedením bývalého generála sovětské armády Valerije Fralova v opozici k A. Lukašenkovi, poslední vývoj však naznačil, že se bude o parlamentní křesla ucházet pravděpodobně samostatně. Konkurencí Koalice bude i Evropská koalice svobodné Bělorusko, kterou v loňském roce založila sociálně-demokratická strana Mikoly Statkieviče a nevládní organizace Charta 97. Jako zatím poslední opoziční volební blok vzniklo počátkem ledna Mladé Bělorusko, které podle jeho zakladatele a bývalého předsedy opoziční organizace Mladý Front Pavla Severiňce hodlá postavit svoje kandidáty v polovině z 110 volebních obvodů. Spíše než jednotný či alespoň koordinovaný postup lze očekávat spíše další štěpení opozičních seskupení a není ani vyloučeno, že se některé z nich pokusí o určitou formu dohody s režimem.

I přes rostoucí nespokojenost s vývojem v zemi a samotným Lukašenkem tak bude velkou otázkou, zda opozice bude schopná nabídnout voličům alespoň nějakou alternativu vůči neradostným výsledkům desetiletého Lukašenkova panování v zemi. Ten navíc ovládá nejen všechny masmédia, ale i rozsáhlý aparát, jehož cílem bude zajistit „žádoucí výsledky“ voleb (stejně jako v předchozích letech). Uspět by opozice mohla pouze v případě, kdy by se alespoň jeho část odmítla na falsifikaci výsledků podílet. Značný vliv bude v celém procesu nepochybně hrát také Moskva, kde sice různí představitelé opozice mají kontakty, nezdá se však, že jsou na takové úrovni, aby ruské vedení přesvědčili o výhodnosti změny v křesle běloruského prezidenta.

Alexandr Lukašenko se však nepochybně dostává do stále větší izolace s mizivou nadějí na zlepšení tohoto stavu. Kromě stále silnějšího vymezování vůči Rusku (veřejná kritika běloruské KGB známé svým úzkým propojením s ruskou FSB, nahrazování ruských TV kanálů běloruskými nebo jejich cenzura apod.), dříve nepředstavitelného využívání národních témat v propagandě či plamenných projevů o obraně běloruské suverenity a nezávislosti vůči Rusku mu zůstává stupňování represe tak typické pro slábnoucí režimy. Osobně jistě běloruskému vládci na klidu nepřidává, že o moc přišli jeho dřívější spojenci Miloševič a Husajn a zcela nedávno i Eduard Ševarnadze v Gruzii.

Rovněž psychologickým, ale snad významnějším momentem je i skutečnost, že 1. května se autokrat Lukašenko i všichni Bělorusové stanou sousedy Evropské unie. Již nyní téměř na každého Bělorusa, který podporuje jeho dlouholetý evergreen sloučení země s Ruskem, připadají dva, kteří by si přáli, aby se Bělorusko stalo členem Unie. Nejen proto je pro EU velkou výzvou, jak bude schopna podpořit Bělorusy, kteří usilují o prosazení evropských a demokratických hodnot ve své zemi. A pro Českou republiku, jako nového člena Unie, toto platí tím spíše, že se v dobách nesvobody zdejší disent a nezávislé iniciativy těšily podpory demokratické a svobodné Evropy, kam i díky nim nyní patříme.