Vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy jsou v poslední době více než napjaté a někteří komentátoři už dokonce mluví o počátcích nové studené války. Již před začátkem summitu však experti varovali před přehnanými očekáváními. I když například bývalý americký velvyslanec v Moskvě James Collins vyzdvihl dohodu z Kennebunkport o spolupráci v oblasti civilní jaderné energetiky jako nesporný úspěch, byl to především současný vicepremiér a možný Putinův nástupce Sergej Ivanov, který umlčel veškeré naděje optimistů.

Ivanov jen několik dnů po setkání v Kennebunkportu pohrozil rozmístěním ruských taktických střel v Kaliningradské oblasti v reakci na případné umístění amerického systému protiraketové obrany v Polsku a České republice. Jeho slova je stále třeba chápat spíše jako rétorické přetahování se Spojenými státy než nové kolo ve zbrojení. Pakliže by se vztahy mezi oběma zeměmi nadále vyostřovaly, může se stát, že bude čím dál těžší zařadit pomyslnou „zpátečku“. Ostrá slova by tak mohla přerůst v neuvážené kroky s případnými dalekosáhlými dopady.

Na druhou stranu už v minulosti Rusko reagovalo více než podrážděně například na rozšíření NATO a hrozilo odvetnými vojenskými opatřeními. Ačkoliv většina těchto hrozeb nebyla realizovaná, otázkou zůstává, bude-li se mnohem silnější a sebevědomější Rusko chovat stejně? Nové vedení v Kremlu s prosperující ekonomikou za zády tak může velmi lákat myšlenka na mnohem ambicióznější odpověď na plány Washingtonu, než tomu bylo v minulosti. Jsou ruské obavy oprávněné?

V současné době jsou rusko-americké vztahy více méně v zajetí debaty o budování amerického protiraketového deštníku v Evropě. Rusko se obává, že budovaný protiraketový systém vychýlí jadernou rovnováhu se Spojenými státy v jeho neprospěch. Schopnost vzájemného zničení je základním principem jaderného míru. Podle Washingtonu má být ale plánovaný systém namířen proti tzv. darebáckým státům a ne proti rozsáhlému raketovému arsenálu Ruska. I když můžeme většinu námitek Kremlu jednoduše smést ze stolu, dá se v příštím desetiletí očekávat velký propad v počtu ruských mezikontinentálních střel. V současné době nejsou ruské raketové síly schopny nahradit vyřazené mezikontinentální střely novějšími typy v odpovídajícím počtu. Do budoucna tak teoreticky může upravený systém raketové obrany ohrozit ruskou schopnost odvetného úderu, což do určité míry dává za pravdu obavám Moskvy.

Na druhou stranu mohou jednoho dne být některé evropské státy vděčny za americké základny na svém území – paradoxně díky ruským výhružkám. Navíc Kreml v poslední době spíše konfrontaci se Západem vyhledává. Před blížícími se parlamentními volbami a hlavně volbou Putinova nástupce se současná politická elita čím dál tím více uchyluje ke konfrontačnímu stylu v jednání se Západem. Většina Rusů si totiž ještě dobře pamatuje poklonkování slabého Ruska Západu během 90. let minulého století a vidí v nové zahraniční politice Kremlu šanci na odčinění křivd z minulosti. Tato populistická zahraniční politika je tak zaměřena z velké časti na ruského voliče.

Jak z kruhu ven?

Za současné situace se zdá, že slovní přestřelky mezi Kremlem a Washingtonem nemají konce. Na druhou stranu nemají Bush ani Putin zájem na trvalém zhoršení rusko-amerických vztahů. Pro Bushe by ztráta Ruska znamenala další neúspěch v zahraniční politice, a to si ve světle událostí v Iráku nemůže dovolit. Rusko zase nemůže vydržet přímou konfrontaci se Spojenými státy.

Tyto konstanty vzájemných vztahů jsou nadějí na obrat k lepšímu, avšak zároveň nevylučují zbrklý krok jedné či druhé strany s nedozírnými důsledky. Zatím se ale dá se očekávat, že soupeření Ruska a Spojených států zůstane převážné ve verbální rovině.