Původní rétoriku o nutnosti rychlé demokratizace již dávno nahradilo mnohem pragmatičtější přání po uklidnění vnitroiráckého konfliktu a politické stabilizaci. Ani to se však nejeví o nic blíže než dříve – počet nastražených silničních bomb neklesá, počet amerických obětí (irácké vůbec nepočítaje) tím pádem také ne. Kdysi slibná koaliční vláda, zahrnující i reprezentaci válkou pokořených a odbojných sunnitů, se nyní začíná zřejmě rozpadat. Těžko se pak divit americkému Kongresu, a zejména v předvolebním období, že čím dál silněji tlačí Bushovu vládu ke stanovení data, kdy začne definitivní stahování. Riceová tak má nezáviděníhodnou úlohu vysvětlovat, že přes odpor Kongresu a dnes již i všeobecného veřejného mínění zůstává prezident Bush nepříliš demokraticky věrný své „dlouhodobé strategii“ pro Irák.

Přežije však tato dlouhodobost konec jeho volebního období v příštím roce? Arabští vůdcové se přitom obávají rychlého stažení jako čert kříže – větší destabilizace v Iráku by s sebou snadno mohla nést i šíření iráckých „odbojářů“ do jejich zemí. Tyto dnes již islamisticky vypjaté skupiny s napojením na al-Qá’idu hrozí rozborcením křehkých, autoritářsky vybudovaných základů mnoha arabských režimů. Platí to pro obě země, které Riceová navštívila, ačkoli Saúdi nebyli při projevování svých obav tak hlasití jako Egypťané.

Méně krvavou a pro Spojené státy bolestivou otázkou je bezesporu současný stav Izraelsko-Palestinských vztahů. Těžko by si byl Izrael mohl představit ze svého pohledu větší hrůzu, než mít místo jedné Palestiny dvě, z toho jednu zcela ovládanou islamistickým hnutím. Přesto je tento stav od června realitou a může paradoxně vést k průlomu v jednáních – bohužel jen s jednou z Palestin. Starý dobrý známý, vždy zkorumpovaný, ale zároveň tolerovatelný, sekulární Fatah je ve srovnání s čistým nadšeneckým islamismem Hamásu (ostře protiizraelským), jedinou alternativou. Abbásově vládě v důsledku prudkého konfliktu se současnými pány území Gazy pak nezbývá, než se odlišit svojí vstřícností vůči západu i Izraeli.

Odchod nesmiřitelných islamistů do Gazy a stažení svých věrných na Západní břeh mu přitom takový postup usnadňuje. První dohody jsou již na světě: Západní břeh dostal část z financí zadržovaných Izraelem, řada palestinských vězňů byla propuštěna, na stole leží možnost opětovného předání bezpečnostní kontroly na některých územích (po dlouhé době znovu) palestinským složkám. Již zmíněný děs arabských režimů z postupu islamistické opozice vedl k dalším, dosud nevídaným sbližováním – Izrael navštívili zástupci Ligy arabských států a Saúdská Arábie otevřeně uvažuje o možnosti oficiálních jednání s Izraelci.

Americká ministryně do tohoto neustáleného klimatu přichází s návrhem mezinárodní konference, která by využila pohybu událostí a vedla k dohodě nad některými ze zásadních otázek kalících vody palestinsko-izraelského vztahu již od samého počátku, tedy bezmála šedesát let. Zatím se však zdá, že ani těch několik navštívených zemí se nedokáže na myšlence shodnout: Saúdi si kladou pro účast podmínky, Izraelci je chtějí bezpodmínečně, fatahovská Palestina – ústy svého prezidenta – si přeje jednat o otázkách konečného uspořádání (tj. zejména hranice, Jeruzalém a uprchlíci), izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livni to naproti tomu odmítá. Riceové tak nezbývá, než apelovat na dobrou přípravu jednání, aby neskončila tak jako mnohá z předešlých. Vedle toho má při ruce tučnou šekovou knížku, z níž je ještě stále, i přes obrovské irácké náklady, možné odkapávat drobnou pomoc.

Abbásova státní správa se tak zřejmě brzy dočká posílení zdecimovaných stavů svých bezpečnostních složek prostřednictví 80 milionů amerických dolarů. My se možná dočkáme další z řady zprvu vždy tak nadějných velkých konferencí. Ovšem i kdyby tato byla úspěšnější než podobné akce v minulosti, na jedné straně jednacího stolu bude v závěru sedět jen polovina Palestiny. Ta druhá bude stát na nohou v jednom izolovaném územíčku u egyptských hranic, zvaném Gaza, a bude se dále radikalizovat. O osud samotné Gazy se v tomto okamžiku zjevně nikdo příliš nestará, jaké politické alternativy přinese budoucnost (od přímého vojenského úderu přes „vyhladovění“ až k nějaké formě integrace), to lze jen těžko odhadnout. Nelze ani vyloučit, že Izrael za aktivní podpory „hodné“ Palestiny přikročí k likvidaci té „zlé“. Vzhledem k neujasněnosti myšlenky konference je také možné, že Palestincům bude v případě neúspěchu připsána další ze série „promarněných příležitostí“, ať již byla současná příležitost reálná či nikoliv.

Diplomatické úsilí Condoleezzy Rice, která přichází s novou snahou řešit starý konflikt a v zádech má přitom nový a mnohem krvavější konflikt v Iráku, je samo o sobě možná pozoruhodné. Může se jednat o pokus dohnat resty minulých let, když už Bushově administrativě nejde o víc než důstojné dožití? Je možné, že prezident Bush byl stižen clintonovským syndromem Camp Davidu a vidí svoji dráhu zakončenou piedestalem mírotvůrce? Těžko říci. Ke splnění takového cíle však snad žádný americký prezident neměl tak daleko jako ten současný.