Vloni na podzim přichystal odstupující prezident několik velkých překvapení. Nejdříve jmenoval novým předsedou vlády naprosto neznámého (pro veřejnost, ne však pro samotného Putina) Viktora Zubkova, bývalého ředitele finančního kontrolního úřadu. Pak se zúčastnil předvolebního sjezdu (parlamentní volby se v Rusku konaly 2. prosince) strany Jednotné Rusko, která shromažďuje prezidentovy nejoddanější stoupence včetně špiček státní byrokracie. Na sjezdu, který lecčíms připomínal někdejší sjezdy Komunistické strany SSSR, oznámil, že ačkoliv není členem žádné strany a zatím se jím nehodlá ani stát, stane se jedničkou na kandidátce Jednotného Ruska nebo-li, jak se této straně v Rusku říká, JedRa.

Tento předvolební tah se vyplatil, JedRo s přehledem vyhrálo volby do dolní komory ruského parlamentu – Státní Dumy, v nichž získalo více než 64 procent hlasů. 2) Není však úplně jasné, k čemu vlastně Putin místo v čele kandidátky potřeboval. Málokdo věří, že by po odchodu z Kremlu mohl působit v Dumě jako obyčejný poslanec nebo jako předseda poslaneckého klubu Jednotného Ruska. Jako politik je mnohem populárnější nežJedRo (důvěřuje mu téměř 80 procent Rusů), proto stěží mohl svou účastí v parlamentních volbách něco získat. Mohl však leccos ztratit, poněvadž spojení prezidentova jména s jednou z politických stran fakticky znamenalo, že Putin přestává být „otcem národa“, který stojí nad stranami a jejich soubojem.

Objevilo se velké množství verzí ohledně Putinových politických záměrů, žádná z nich však zatím nemůže být jednoznačně potvrzena ani vyvrácena. Politika se totiž v Rusku za bývalého důstojníka sovětské rozvědky Vladimíra Putina stala zákulisní záležitostí v mnohem větší míře, než je to v evropské politice běžné. Stejně tak je ruská politika silně personifikována. Všechno se točí kolem Putina. Kdo po něm přijde? Co bude s Ruskem bez prezidenta Putina? Jak bude pokračovat Putinova politická kariéra? Tyto otázky patří dnes v Rusku k nejdůležitějším. To všechno leccos vypovídá jak o ruské politické kultuře, tak o tom, co znamenaly pro Rusko osm let vlády jeho druhého prezidenta.

Lze předpokládat, že politická kariéra Vladimíra Putina ještě není u konce. Avšak jeho odchod z nejvyšší státní funkce (i když není vyloučeno, že tento odchod bude pouhou formalitou) je dostatečným důvodem pro shrnutí předběžných výsledků Putinovy éry.

Kdo je Putin

V roce 1999 byl pro širší veřejnost téměř neznámý ředitel Federální bezpečnostní služby (FSB) Vladimír Putin jmenován předsedou ruské vlády. Odstupující prezident Boris Jelcin jej prohlásil za svého nástupce. Byla to druhá válka v Čečensku, která pomohla Putinovi získat popularitu a s přehledem vyhrát prezidentské volby v roce 2000. Tato válka byla na rozdíl od té první (1994-96) v Rusku populární, mimo jiné proto, že jí předcházelo několik záhadných výbuchů v obytných domech v několika ruských městech. Tehdy zemřely stovky lidí. Vláda obvinila z organizace teroristických útoků čečenské separatisty. Po té co v srpnu 1999 přepadlo čečenské komando v čele se Šamilem Basajevem další kavkazskou autonomii, Dagestán, došla ruské vládě trpělivost. Začala druhá etapa pacifikace Čečenska, tentokrát úspěšnější než ta první, Jelcinova v polovině 90. let. Bylo to poprvé co se čerstvě jmenovaný premiér Vladimír Putin zapsal do seznamu autorů politických bonmotů, když pronesl: „Teroristy budeme pronásledovat ve všech koutech. A kdyby se ukryli třeba na klozetech, tak je tam spláchneme!“ 3)

Za Putina zvolili Rusové v Čečensku jinou taktiku než za jeho předchůdce. Represe vůči čečenským civilistům sice nepolevily, většinu špinavé práce Kreml svěřil do rukou loajálních Čečenců, především klanu Kadyrovů. Bývalý myrtí (vyšší islámská duchovní hodnost v Čečensku) Achmad Kadyrov byl již v roce 2000 jmenován šéfem čečenské administrativy. V roce 2003 byl v inscenovaných volbách zvolen prezidentem této autonomní republiky, ale za rok zahynul v důsledku separatisty organizovaného atentátu. Ihned se však nabídl nástupce, Kadyrovův tehdy ani ne 30letý syn Ramazan, jenž se stal nejdříve premiérem a od roku 2007 novým čečenským prezidentem.

Právě se jmény obou Kadyrovů je spojován proces tzv. „čečenizace“ války a postupného potlačování aktivit separatistů. K tomuto úkolu použili Kadyrovovi své de facto soukromé armády, která oficiálně je pouhou bezpečnostní službou prezidenta Čečenska. Vůdcové povstalců, především Šamil Basajev a bývalý čečenský prezident Aslan Maschadov, byli v letech 2005-06 zavražděni, počet teroristických útoků a ozbrojených střetů na území Čečenska významně klesl. Vítězství kadyrovců, jak se stoupencům čečenského prezidenta říká, má však své stinné stránky. Podle společného prohlášení několika významných organizací na obranu lidských prav (včetně Amnesty International a Human Rights Watch), „násilná mizení, znásilňování, týrání a mimosoudní popravy… zůstávají všedními reáliemi života v republice.“ 4) Neomezená moc, kterou disponuje v Čečensku Ramazan Kadyrov, může za jistých okolností znamenat pro Moskvu vážný problém. Jak poznamenává Emil Souleimanov, „Kreml si svoji ‚ one-clan policy‘ nesmírně omezil vlastní prostor pro manévrování: rozhodne-li se pro to, aby se zbavil mladého Kadyrova, respektive oslabil jeho pozice… narazí patrně na seriózní odpor ze strany kadyrovců… Loajalita Kadyrova vůči Moskvě se opírá nikoliv o ideologické příčiny…, ale o úvahy osobní, resp. klanové bezpečnosti, které se mohou časem… měnit.“ 5)

Je třeba dodat, že změna situace v Čečensku neznamenala okamžité zlepšení poměrů v oblasti Severního Kavkazu ani likvidaci teroristické hrozby teroristických útoků v celém Rusku. Situace v Ingušsku a Dagestánu, sousedících s Čečenskem, je velmi nestabilní, působí tam skupiny ozbrojenců přepadávajících policejní stanice, vojenské a administrativní objekty. Avšak způsob pacifikace Čečenska je velmi příznačný pro Putinův politický styl. Přinesl ruskému prezidentovi velké politické dividendy, neznamenal však definitivní vyřešení problému. To Putinovi zřejmě nevadí, poněvadž není jak se zdá velkým politickým stratégem, ačkoliv je velmi schopným taktikem. Preferuje řešení, která přináší ovoce dnes, i kdyby to vedlo ke znovuobjevení stejných problémů v budoucnu.

Není divu, že se právě v době zdánlivě klidného a stabilního Putinova vládnutí odehrály největší a nejtragičtější teroristické útoky v dějinách Ruska – obsazení čečenskými komandy moskevského divadla Na Dubrovce (říjen 2002) a základní školy v Beslanu (září 2004). V důsledků těchto událostí zahynulo přes 400 lidí včetně mnoha dětí. V obou případech zřejmě šlo o vážná pochybení ruské policie a tajných služeb během likvidace teroristů a osvobození rukojmích. Nicméně následující tvrdé zásahy proti vůdcům čečenského separatismu a celkový Putinův razantní politický styl zachránil prezidenta před poklesem popularity. Den po beslanské tragédii, 4. září 2004, prohlásil Putin v televizním projevu: „Musím připustit, že jsme podcenili [teroristické] nebezpečí… Selhali jsme v tom, že jsme na něj adekvátně nereagovali a místo toho jsme prokázali slabost. Slaboši však prohrávají vždy.“ 6) Lze se domnívat, že právě tady je klíč k politické filozofii Vladimíra Putina. To hlavní pro něj je v žádném případě neprokázat slabost. Snažil se o to celých 8 let jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice.

Centralizace

Centralizace – tímto slovem by se pravděpodobně dala krátce popsat podstata politických změn, které proběhly v Rusku v letech 2000-08. Zatímco Boris Jelcin se na začátku své prezidentské kariéry obrátil na ruské regiony s výzvou, aby „si vzaly tolik suverenity, kolik budou chtít,“ za Vladimíra Putina se situace radikálně změnila. Začalo budování „vertikály moci“, což znamenalo návrat ke staré ruské tradic centralizované vlády určující běh života i v těch nejvzdálenějších koutech obrovské země. Samostatnost regionálních elit byla razantně omezena, nejdříve pomocí instituce polpredů (prezidentových zmocněnců), z nichž se stali „oči a uši“ Kremlu v provinciích, pak zrušením přímých voleb gubernátorů. 7)

Již v květnu 2003 se ruský prezident v projevu před členy obou komor parlamentu pochlubil výsledky centralizační reformy: „Právně i fakticky jsme obnovili jednotu země. Upevnili jsme státní moc. Přiblížili jsme státní moc k regionům. Díky obnovení jednotlivého právního prostoru jsme se mohli pustit do vymezení pravomocí mezi centrem a regiony… Přistoupili jsme k vybudování akceschopné, finančně zabezpečené moci v místních podmínkách.“ 8) Moskva dostala k dispozici účinný prostředek politického vlivu na dění v regionech. V letech 2006-07 proběhla výměna gubernátorů v několika oblastech (Novgorodská, Samarská, Sachalinská aj.). Do čela těchto regionů byli dosazeni lidé, o jejichž loajalitě nemá prezident nejmenší pochybnosti. Zbývající představitele regionálních elit z Jelcinovy doby (samarský gubernátor Titov, saratovský Ajackov aj.) byli ze svých pozic vytlačeni anebo donuceni k projevům naprosté oddanosti a loajality, jako v případě moskevského starosty Jurije Lužkova.

Centralizační reforma vskutku napravila jisté deformace ve vztazích mezi centrem a regiony, jež se nashromáždily během chaotických 90. let. Zároveň však připravila Rusko o možnost vytvoření životaschopné federace, v níž by byla moc spravedlivě rozdělena mezi Moskvou a provinciemi. Dnešní Ruská federace je navzdory jejímu oficiálnímu názvu fakticky unitárním státem. Centralizace je součástí Putinovy politiky, jejíž středobodem je nastolení co nejpevnější kontroly politického vývoje v Rusku.

Tato politika je uskutečňována i jinými způsoby. Změny ve volebním zákonu upravily průběh parlamentních a budoucích prezidentských voleb. Zvýšení hranice, kterou musí překonat politická strana, aby se dostala do parlamentu, z 5 na 7 procent fakticky připravilo o možnost mít své zástupce v Dumě menší strany, které podporují 3-5 procent voličů. Zrušení minimální účasti voličů potřebné pro uznání platnosti voleb pojistilo vládu před možným bojkotem hlasování. Další pojistkou se stala likvidace možnosti vyjádřit protest hlasováním proti všem kandidátům (tento řádek byl z volebního lístku odstraněn). Byly rovněž zrušeny volby poslanců v tzv. jednomandátových okrscích (podle stejného schématu se v Česku volí senátoři), v nichž se do Dumy dříve dostávalo relativně velké množství opozičních politiků.

Tato opatření však nevyvolala mezi ruskými voliči nijak velké pozdvižení. Podle průzkumu agentury Levada-centrum, zvýšení volební bariéry pro strany podpořilo 53 procent Rusů (proti němu se vyslovilo 21 procent), zrušení jednomandátových okrsků nevadí 31 procentům dotázaných (proti je 28 procent). Pouze zrušení minimální účasti voličů vyvolalo nesouhlas relativné většiny občanů – 44 procent, zatímco 38 procent bylo pro. 9) Možnost svobodného politického rozhodování je nepochybně omezena, a to ve prospěch Kremlem vytvořených quasi-stran typu Jednotného Ruska nebo Spravedlivého Ruska. 10) To však většině Rusů jak se zdá příliš nevadí. Důvodem k této spokojenosti je zjevná depolitizace ruské společnosti, která se odehrála za Putinovy vlády.

Je příznačné, že podle jiného průzkumu uskutečněného Levada-centrem a americkým InterMedia Survey Institute spočívaly hlavní předvolební naděje Rusů ve zlepšení životní úrovně (53 procent dotázaných) a zvýšení platů a důchodů (44 procent). Demokratizaci politického systému očekávalo pouze 6 procent Rusů, dalších 21 procent řeklo, že neočekává od voleb nic. 11) (Průzkum předpokládal volbu několika možností, proto je celkový součet odpovědí větší než 100 procent). Rusové jsou spokojeni se zlepšením jejich životních podmínek, s Putinem jako vůdcem, za jehož vlády se toto zlepšení uskutečnilo, s relativní stabilitou, která se tolik liší od neklidu a bídy Jelcinovy doby. Zdá se, že si zatím nepřejí nic jiného než pokračování dnešních „zlatých časů“. Omezení občanských svobod včetně svobody tisku vnímá většina ruského obyvatelstva buď to jako cenu, kterou společnost musí za stabilní vývoj a blahobyt zaplatit, anebo vůbec jako něco nepodstatného. Demokratické ideály byly totiž pro značnou část ruské společnosti zdiskreditovány v 90. letech, v době liberálních reforem, které měly pro většinu Rusů negativní dopad.

Z ekonomického hlediska je období počínající rokem 2000 skutečně nejlepším v dějinách Ruska přinejmenším za posledních 40 let. Ruská ekonomika roste v průměru o 6-7 procent ročně. Otázkou však je, do jaké míry se o tyto úspěchy zasloužil prezident a jím jmenované vlády a nakolik jsou ovlivněny jinými faktory, především trvalým růstem cen zemního plynu a ropy na světových trzích. Právě tento růst dovolil Rusku nejen vyplatit západním státům a mezinárodním finančním institucím dluh, jenž se nashromáždil v 90. letech, ale zároveň vytvořit tzv. stabilizační fond, jehož výše činila v září 2007 více než 130 miliard dolarů. 12) Hlavním účelem tohoto fondu je být pojistkou pro ruskou ekonomiku, pokud by se setkala s následky případného prudkého zhoršení situace na světovém trhu se surovinami.

Avšak podle některých ekonomů vytvoření stabilizačního fondu omezilo možnosti vnitřních investic a zpomalilo strukturální reformy ekonomiky, která výrazně zaostává za USA, Japonskem nebo Evropskou unií. Expert moskevského Centra makroekonomické analýzy Dmitrij Bělousov tvrdí, že ruská ekonomika je „rozdrobena na několik bloků, z nichž se každý vyvíjí podle vlastního scénáře“ a že „40 až 50 procent obyvatel Ruska nepociťuje v dostatečné míře důsledky ekonomického růstu.“ 13) Ačkoliv hrubý domácí produkt Ruska stále roste a v roce 2006 dosáhla tato země 9. pozice na žebříčku světových ekonomik podle celkové velikosti HDP, nedostatek reformního úsilí za Putinovy vlády může připravit Rusům v budoucnu mnoho nepříjemných překvapení.

Trvající technologická zaostalost, byrokratizace ekonomiky, rozsáhlá korupce, sociální a demografické problémy zůstávají velkými hrozbami pro vývoj Ruska. Jisté znepokojení a nepochopení vyvolala ve světě opatření ruské vlády namířená proti zahraničním investorům. Jak poznamenává český časopis Týden, „jestliže před deseti či patnácti lety byli Rusové chudí a potřebovali každý dolar, dnes jsou kvůli vysokým cenám ropy na koni a naopak si mohou dovolit investory vyhánět, jak se o tom přesvědčily například společnosti Shell, Mitsubishi a Mitsui spolupracující na ropném projektu Sachalin II.“ 14) Je těžko nazvat tuto politiku jinak než krátkozrakou. V ekonomice stejně jako v politice dokázal Vladimír Putin, že je obratným taktikem, není však velkým stratégem. Nevytvořil základy moderní ekonomiky, diky níž by se Rusko skutečně mohlo zařádit do skupiny nejvyspělejších zemí světa. Zatím však zůstává tato země z ekonomického hlediska obrem na hliněných nohou, kriticky závislým na vývozu přírodních surovin.

Vládnoucí kruhy

Za Putinovy vlády došlo k významným změnám v rámci ruské vládnoucí elity. Do popředí se dostali siloviki, tj. představitele ozbrojených složek státu – armády, policie a tajných služeb. Nevídané množství důstojníků bývalého KGB, prezidentových kolegů z doby jeho práce v rozvědce, se dnes pohybuje v horních patrech ruské státní moci. (Nejznámějším příkladem je Sergej Ivanov, bývalý ministr obrany a dnešní místopředseda vlády, který kdysi působil jako sovětský rozvědčík ve Velké Británii a ve Finsku). Další Putinovou oporou jsou lidé, s nimiž budoucí prezident přišel do styku na vysoké škole v rodném Petrohradu anebo během působení na petrohradském magistrátu v 90. letech. Proto je dnešní vládnoucí skupina často označována jako pitěrští (Pitěr je hovorový název Petrohradu).

Oligarchická elita pocházející z Jelcinovy doby však také úplně nezmizela. Putin „pouze“ zlikvidoval několik „nepohodlných“ oligarchů typu Michaila Chodorkovského, který byl odsouzen za údajné finanční machinace. Ostatní velkopodnikatelé se včas zařadili do nového systému. Tense však liší od předcházejícího, jelcinovského oligarchického kapitalismu, ve mnohem menší míře než jsou jeho stoupenci ochotni uznat. Souboj a křehkou rovnováhu oligarchických klanů vystřídalo neomezené vládnutí jednoho z nich, Putinovy skupiny siloviků a pitěrských, která se dokázala domluvit s velkopodnikateli. Je to ryze pragmatická domluva, poněvadž, jak poznamenává ruský politolog Kirill Koktyš, dnešní ruská elita „nevnímá ekonomický vývoj jako prostředek pro dosažení politických cílů, naopak se politický proces stává prostředkem pro dosažení cílů ekonomických.“ 15) Vládnoucí vrstva se stejně jako za Jelcina skládá z činovníků, jejichž zájmy jsou propojeny se zájmy velkého byznysu, především surovinového. Ztělesněním tohoto spojení je multimiliardář Roman Abramovič, jenž zůstává gubernátorem nejvzdálenějšího ruského regionu, Čukotky, ačkoliv bydlí převážně v Londýně, kde vlastní fotbalový tým Chelsea.

Změnil se však „obal“, forma ruského státně oligarchického kapitalismu, i když při pozorném pohledu lze zjistit, že ani tyto změny nejsou nijak ohromující. Ruská demokracie měla jistá omezení již za Jelcina, ačkoliv ne tak výrazná jako za Putina. (Je třeba připomenout například prezidentské volby z roku 1996, které těžce nemocný Jelcin vyhrál pomocí populistických gest a vymývání mozků voličů většinou médií, která se nacházela v rukou prokremelských oligarchů). Podle bulharského politologa Ivana Krasteva se Putinův režim liší od Jelcinova „názory na úlohu státu ve společenském životě a zdroji legitimace. Dalším důležitým faktorem jsou ceny ropy…Putin nabídl ruské společnosti spotřebitelskou, nikoli však politickou svobodu, zabezpečil státní suverenitu, nikoli však osobní nezávislost.“ 16) Je to tradičnější, pro většinu Rusů obvyklejší a pochopitelnější model, než Jelcinova chaotická quasi-demokracie, která sice poskytovala občanům jisté svobody a osobní nezávislost, avšak na úkor ekonomické a politické stability.

„Jelcin a Putin jsou ztělesněním odlišných období ruských dějin. Jelcin byl vůdcem revoluce, která vedla ke zhroucení starého [komunistického] režimu. Putin je naopak symbolem porevoluční stabilizace, tj. doby, kdy společnost pocítila únavu ze všeho toho chaosu, nepořádku a změn a začala prahnout po pořádku, zákonech a normálně fungující vládě. Právě proto [Putin] vyhrál,“ 17) míní bývalý ruský premiér, liberální ekonom a politik Jegor Gajdar. Putinův režim není naprostým protikladem 90. let, jak často (a nesprávně) tvrdí ruští liberálové a západní pozorovatelé. Je spíše svérázným pokračováním Jelcinovy epochy. Po roce 2000 se uskutečnilo jisté přerozdělování moci a vlivu mezi skupinami vládnoucí politické a ekonomické elity, která se vytvořila právě v 90. letech. Změnil se vůdce, hesla, některé priority vnitřní a zahraniční politiky. Nezměnil se však státně oligarchický kapitalismus jako společenský řád. Přechod od Jelcina k Putinovi lze do jisté míry přirovnat ke změně, která se (za dramatičtějších okolností) odehrála v porevoluční Francii v roce 1799, když republikánské Direktorium vystřídala autoritářská vláda Napoleona Bonaparte.

Zahraniční politika

Ruský „Bonaparte“ se ve své zahraniční politice vyznačuje poměrnou agresivitou, i když pochopitelně ne tak velkou jako někdejší císař Francouzů. „Rusko se zvedá z kolen“ se stalo heslem Putinovy politiky, jejíž cílem je návrat Ruska do společnosti světových velmocí. V Kremlu populární koncepce „multipolárního světa“, podle níž má být globální rovnováha udržována pomocí konkurence, ale zároveň spolupráce několika nejvlivnějších mocností, není mimochodem nejnovějším vynálezem. S touto teorií přišel na konci 90. let tehdejší ruský ministr zahraničí (posléze premiér) Jevgenij Primakov, který předpokládal mimo jiné, že by spojenecké vztahy mezi Ruskem, Čínou a Indií mohly vytvořit protiváhu americkému vlivu. Právě za Primakova došlo k prvnímu značnému zhoršení vztahů mezi postkomunistickým Ruskem a Západem kvůli operaci NATO proti Miloševičově Jugoslávii. Nástup Vladimíra Putina byl naopak doprovázen „oblevou“ a sbližováním Moskvy a Washingtonu 18) (v menší míře však Moskvy a Bruselu).

Tato idylka neměla dlouhého trvání. Sebevědomí Kremlu rostlo úměrně tomu jak se zvětšoval ruský stabilizační fond a jak se naopak zmenšovaly šance USA rychle se vypořádat se zahraničněpolitickými a vojenskými problémy, do nichž se Bushova administrativa po roce 2001 zapletla. Moskva zjevně předpokládala, že její vstřícný postoj vůči americké válce proti terorismu bude odměněn mimo jiné souhlasem USA a EU s posílením ruského vlivu v bývalých republikách SSSR a přimhouřením oka nad omezovánímením občanských svobod a porušováním lidských prav v Rusku. Kreml počítal s tím, že Západ zaujme vůči Rusku postoj v duchu tradiční Realpolitik. To se však nestalo, což vyvolalo v Moskvě velké zklamání. Někteří západní analytici považují tuto ruskou reakci, jež vedla v posledních letech k prudkému zhoršení vztahů mezi Moskvou a jejími západními partnery, za oprávněnou. Známý americký odborník na Rusko Stephen F. Cohen tvrdí, že to byl právě Washington a jeho spojenci kdo proti Putinovu Rusku rozpoutal „novou studenou válku“, a přichází s receptem na to jak ji ukončit: „Dva kroky jsou obzvlášť důležité: uznání Spojenými státy Ruska… jako suverénního státu, který má vlastní zahraničněpolitické zájmy stejně tak jako Amerika, a ukončení nezodpovědné expanze NATO směrem k ruským hranicím.“ 19)

Právě takováto politika by však neznamenala trvalé sbližování Ruska se Západem na základě společných hodnot, nýbrž návrat Ruska jako samostatného centra moci ve východní Evropě a střední Asii, které by mohlo kdykoliv zaujmout vůči Západu nepřátelský postoj a disponovalo by při tom podstatně větším ekonomickým a geopolitickým vlivem než tomu je dnes. Navíc by tento appeasement vůči Rusku znamenal, že by bývalé sovětské republiky jako Ukrajina nebo Gruzie usilující o sbližování s EU a NATO byly znovu vydány napospas ruské moci. Proto Západ po roce 2000 nevyklidil geopolitické pozice, které si v zemích bývalého SSSR vydobyl. Lze předpokládat, že střet ruských a západních zájmů, ke kterému v tomto desetiletí došlo, byl vlastně nevyhnutelný, poněvadž pro Rusko je zachování velmocenských pozic stále větší prioritou než demokratická transformace vlastní společnosti a definitivní připojení se k západní civilizaci. Právě proto není na místě údiv Ivana Krasteva nad tím, že „čím více se Rusko [ekonomicky] podobá Západu, tím více protizápadní je jeho politika.“ 20)

Kreml často používá tvrdé protizápadní rétoriky s ohledem na vnitropolitickou situaci. Burcování proti vnějšímu nepříteli bylo a je, a to nejen v Rusku, dobrým způsobem mobilizace společnosti a zvýšení popularity politiků. Pragmatické a ideologické motivy jsou v ruské zahraniční politice za Putina úzce spojeny. To se nejzřetelněji projevilo v proměnách ruského postoje vůči nejbližším sousedům. Moskva se aktivně vměšovala do událostí na Ukrajině během tamějších prezidentských voleb v roce 2004, v nichž podporovala tehdejšího premiéra Viktora Janukovyče proti prozápadnímu Viktoru Juščenkovi. Neúspěch tohoto podniku měl na ruskou politiku poměrně velký vliv. Moskva se do jisté míry vzdala tradičních prostředků imperiálního nátlaku na sousedy a zvolila rafinovanější postup. Spočívá v používání vývozu plynu a ropy jako prostředku politického a ekonomického vlivu. Oblast tohoto vlivu nezahrnuje jen bývalé republiky SSSR, poněvadž Rusko se také usilovně snaží posílit vlastní pozice ve střední a západní Evropě, která je rovněž do značné míry závislá na dodávkách ruských surovin. (Příkladem je projekt plynovodu North Stream, který má spojit Vyborg na baltickém pobřeží Ruska se severním Německem). Na druhou stranu uplatňuje Moskva ekonomické a politické sankce vůči Gruzii, na níž jí vadí především výrazně proamerická orientace tamějšího prezidenta Michaila Saakašviliho.

Celkem vzato nelze považovat ruskou zahraniční politiku po roce 2000 za příliš úspěšnou. Ačkoli v samotném Rusku je Putinův „hrdý“ postoj vůči Západu populární, nelze si nevšimnout, že právě tento kurs přivedl Rusko ke konfliktům téměř se všemi sousedními zeměmi (Pobaltí, Polsko, Ukrajina, Gruzie a dokonce Bělorusko, jehož autoritářský vůdce Alexandr Lukašenko se ještě před nedávném prohlašoval za nejvěrnějšího ruského spojence) a výraznému ochlazování vztahů s Evropskou unií a Spojenými státy. Pokusy o nastolení pevného spojenectví s Čínou, zeměmi Střední Asie (v rámci Šanghajské organizace spolupráce) a Indií zatím nepřinesly výsledky, kterými by se Kreml mohl oprávněně pochlubit. Ruský postoj v konfliktu kolem íránského jaderního programu je neurčitý, často se mění a nevyvolává nadšení ani u západních mocností, ani u íránského vedení. Role Ruska na Blízkém Východě je rovněž nejasná. Vzdorování Moskvy Západu v otázce nezávislosti Kosova má jisté opodstatnění jak v tradičním ruském spojenectví se Srbskem, tak v celkové politické a právní nejednoznačnosti situace kolem této provincie. Avšak ruské pozici v otázce tzv. sporných území chybí důslednost: zatímco Moskva je pro zachování územní integrity Srbska, podporuje zároveň separatistické režimy v Gruzii (Abcházie, Jižní Osetie) a Moldávii (Podněstří). To stěží prospívá důvěryhodnosti ruské politiky.

Rusko, které si dělá nároky na roli jednoho z hlavních geopolitických hráčů, zůstává na světové scéně v podstatě osamocené. Dnes, když je politická a ekonomická situace v samotném Rusku stabilní, zdá se, že tato situace Putina ani jeho okolí příliš neznepokojuje. Pokud by však přišly horší časy, mohl by z toho být problém. Lze říct, že ani v zahraničněpolitické oblasti neprokázala Putinova vláda velké strategické nadání.

Možný vývoj

Vladimír Putin se vždy snažil, alespoň navenek, striktně dodržovat zákon. (V prvním roce své vlády dokonce razil heslo „diktatury zákona“, na které se však brzy zapomnělo). Pokud se mu nějaké zákony nehodily, dokázal je obratně a z právního hlediska většinou korektně změnit. S ústavou a zákonem o volbách hlavy státu to však moc jednoduché nebylo. Rozhodl se nenásledovat příkladu běloruského kolegy nebo středoasijských prezidentů a neprodlužovat vlastní působení v Kremlu pomocí mimoústavních kroků. Neodhodlal se však ani k důstojnému odchodu z vrcholné politiky na způsob amerických prezidentů Reagana a Clintona, kteří opustili po dvou prezidentských obdobích politický život, ačkoli byli stále populární. Nechal se prohlásit „národním lídrem“, což je zatím velmi nejasný pojem. Dovoluje však Putinovi zůstávat jaksi nade všemi státními institucemi včetně nového prezidenta, který bude, jak se předpokládá, Putinovým oddaným stoupencem. Bude se pravděpodobně jmenovat Dmitrij Medvěděv. Právě tohoto nenápadného prvního místopředsedu ruské vlády jmenovaly kandidátem na prezidenta čtyři Putinovi loajální strany včetně JedRa a Spravedlivého Ruska.

Medvěděvovu kandidaturu podpořil také Putin. Zdá se, že nic nestojí v cestě Putinem zvoleného nástupce do Kremlu. To však nic neříká o tom jak bude vypadat ruský politický systém po březnových volbách a jakou roli v něm bude hrát Vladimír Putin. 11. prosince 2007 oznámil Putinův „korunní princ“, že v případě zvolení prezidentem (o čemž pochybuje málokdo, poněvadž 41 procent Rusů je ochotno volit kohokoli, pokud by na něj ukázal Putin 21)) by rád viděl svého předchůdce ve funkci premiéra. To by ovšem mohlo znamenat, že Medvěděvovo prezidentování nebude moc dlouhé, neboť Putin stěží sní právě o křeslu předsedy vlády, které nepřináší velkou popularitu (premiér je v Rusku vždy pouhým prezidentovým stínem), navíc podle zákonu může hlava státu premiéra kdykoliv odvolat. Premiérování přináší zároveň velkou odpovědnost za stav ruské ekonomiky, které v poslední době hrozí inflace a nárůst sociálního napětí. Vzhledem k těmto okolnostem může uvedení Putina do funkce premiéra být pouze prvním krokem k předčasnému odchodu Medvěděva z prezidentského úřadu a následujícímu návratu Putina do Kremlu.

Nejsou vyloučené ani jiné kombinace, které by Putinovi zaručily setrvání u moci. Lze předpokládat, že současnému prezidentu Ruska nejde jenom o vlastní moc, nýbrž také o jednotu vládnoucího klanu, který se skládá především ze siloviků, pitěrských činovníků a spřátelených velkopodnikatelů. Tento klan se podle některých příznaku již rozdělil do několika soupeřících skupin. Putinův definitivní odchod z politiky by tak mohl znamenat rozkol v řadách dnešní elity, což by za některých okolností mohlo ohrozit budoucnost a bezpečnost samotného Putina. Do jisté míry je rukojmím uzavřeného oligarchického systému „imitační demokracie“ 22), na jehož vytvoření se během svého prezidentování významně podílel.

Putin znovu ukázal Rusům, že se politika v jejich zemi má stále zakládat na osobním vlivu, nikoli na zákonech a institucích. Nevytvořil stabilní politický systém, o fungující demokracii ani nemluvě. Za hlavní Putinův úspěch je považována, a to nejen podle kremelské propagandy, stabilizace Ruska po revolučním období 90. let. Tato stabilizace však nemá pevné kořeny. Nezbývá než souhlasit se známým českým rusistou Liborem Dvořákem, který tvrdí: „Putinova stále univerzálnější autokracie bude pod slunečníkem vytrvale rostoucích cen energetických surovin jistě schopna fungovat ještě hodně dlouho. V dnešním Rusku je jen málo duchů typu tragicky zesnulé Anny Politkovské, která od počátku Putinovy vlády upozorňovala na to, že tento režim sice zemi dokázal stabilizovat, ale zároveň ji uvrhl do stavu znepokojivé strnulosti… Až po pár desítkách let zásoby fosilních paliv dojdou, budou se Putinovi dědicové možná divit, co že jim to po velkém reformátorovi zbylo…“ 23) Domnívám se však, že se k tomuto závěru Rusko pravděpodobně dospěje mnohem dříve.

Autor je pracovník RFE/RL.

—————

1) V březnu proběhnou prezidentské volby, ale inaugurace nového vládce Ruska se pravděpodobně uskuteční začátkem května.

2) Vzhledem k roztříštěnosti ruské opozice a jejímu omezenému přístupu k státem kontrolovaným sdělovacím prostředkům by JedRo nejspíše vyhrálo i bez Putina, ovšem podle sociologů nebylo by toto vítězství tak drtivé.

3) Jelcinova epocha 1988 – 2000. Obrazy z moderních dějin Ruska. Praha 2003, s. 460.

4) Citováno podle Souleimanov, E.: Normalizace v Čečensku a její následky. In: Rusko a postsovětský prostor, Praha 2007, s. 75.

5) Tamtéž, s. 125.

6) Projev prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina, 4. IX. 2004. Online zde.

7) Do roku 2004 volili obyvatele ruských regionů své gubernátory (hlavy exekutivy regionů, funkce do jisté míry připomínající české krajské hejtmany) v přímých volbách. Teď navrhuje kandidaturu gubernátora prezident, jehož návrh musí schválit regionální (oblastní nebo krajské) zákonodární shromáždění. Zatím nebyl zaznamenán jediný případ, kdy zákonodárci prezidentova kandidáta odmítli.

8) Projev prezidenta Ruské federace V.Putina ve Federálním shromáždění RF, 16. V. 2003. Online zde.

9) Отношение к изменениям в выборном законодательстве. Levada-centrum, 8. XI. 2007. Online zde.

10) Spravedlivé Rusko («Справедливая Россия») je stranou, která vznikla, zjevně na popud Kremlu, v roce 2006 a prohlašuje se za levicovou, však nekomunistickou stranu. Lídrem SR je předseda horní komory ruského parlamentu a Putinův osobní přítel Sergej Mironov. V parlamentních volbách SR dostalo 8 procent hlasů. (Původně se předpokládal mnohem lepší výsledek, o nějž SR připravilo prezidentovo rozhodnutí stát se jedničkou na kandidátce JedRa). Pozice SR během předvolební kampaně vypadala poněkud schizofrenicky, poněvadž Mironov, který je znám jako jeden z nejoddanějších Putinových stoupenců, musel v rámci volební konkurence kritizovat Jednotné Rusko, jehož hlavním kandidátem byl právě Putin!

11) Ожидания российских избирателей. Опрос Радио Свобода. Online zde.

12) Viz např. Дестабилизационный фонд. Gazeta.ru, 28. IX. 2007. Online zde.

13) Проектная стратегия. Gazeta.ru, 29. X. 2007. Online zde.

14) Týden, č. 44, 2007, s. 18.

15) Коктыш К.: Отчуждение идеологии. «Русский журнал», 2. IV. 2007. Online zde.

16) Крастев И. Россия как «другая Европа». «Россия в глобальной политике», № 4, 2007. Online zde.

17) Гайдар Е.: Предел роста. «Московский комсомолец», 6. II. 2003.

18) Putin byl první hlavou cizího státu kdo 11. září 2001 zavolal Georgi W.Bushovi, aby vyjádřil USA podporu v boji proti světovému terorismu.

19) Cohen, S.: The New American Cold War. The Nation, 10. VII. 2006. Online zde.

20) Krastev, cit. dílo.

21) Citováno zde.

22) Viz např. Фурман Д. Проблема 2008: общее и особенное в процессах перехода постсоветских государств. Online zde.

23) Dvořák, L.: Z mlhy do mlhy. Kam vlastně vede Putin Rusko…, článek MF Dnes, 29. XI. 2007.