Syrský diktátor Asad částečně vyšel z mezinárodní izolace, palestinský premiér Abbás jednal v Elysejském paláci se svým izraelským protějškem Olmertem, který hýřil optimismem. Přehlídka velkých slov a velkých očekávání v pařížském Grand palais skončila a rozhodnutí o budoucnosti velikášského projektu Unie pro Středomoří bylo odsunuto na podzim.

Středomořská unie se stala vedle Lisabonské smlouvy a návratu do vojenských struktur NATO pilířem nové francouzské zahraniční politiky po loňských prezidentských volbách. Šlo o projekt dostatečně idealistický (dát zemím ve Středomoří stejnou šanci, jakou dostala před 60 lety integrující se Evropa) a současně zcela pragmatický (zadržet imigranty, zajistit dodávky surovin, podpořit odbyt francouzských jaderných technologií). Sarkozy však záhy narazil na reálné meze své zahraniční politiky v sedmadvacetičlenné Evropské unii, v níž každý nový projekt vyvolává obavy čistých plátců (hlavně Německa a Nizozemska) o finanční stabilitu Unie. Kancléřce Merkelové se nakonec podařilo přesvědčit či spíše donutit Sarkozyho, aby do projektu přizval všech 27 zemí Unie (původně se měly účastnit jen státy ležící u Středozemního moře), otázku financování to ovšem nevyřešilo. Evropská komise se navíc obávala, že nový regionální projekt dále rozředí již tak nesourodou vnější politiku Unie a bude fungovat paralelně k nedávno vzniklé Evropské politice sousedství. Středoevropské členské státy a Německo měly zase obavy, že Francie se soustředí příliš na středomořský prostor a odvrátí pozornost od politiky vůči východní Evropě a Balkánu.

Francie neměla v Evropě příliš spojenců, s nimiž by mohla prosadit a zajistit životaschopnost budoucí Středomořské unie – ani Itálie či Španělsko, které projekt podporují nejvíce, jej nejsou ochotny financovat. Východiskem se proto stalo formální zařazení Sarkozyho projektu do rámce tzv. Barcelonského procesu sdružujícího evropské a středomořské země již od roku 1995. Jeho přejmenování na „Barcelonský proces: Unie pro Středomoří“ by mělo znamenat nabrání druhého dechu této stagnující, dosud málo úspěšné iniciativy. Červencový summit však ukázal, že naděje na úspěch projektu není dnes o mnoho větší než před třinácti lety.

Nemenší tenze byly s projektem spojeny i v zemích na jižním a východním břehu Středomoří. Turecko stále chápe novou Unii jako Sarkozyho plán, jak mu odepřít členství v Evropské unii. Účast premiéra Erdoğana na summitu byla proto velkým překvapením. Nepřijel naopak libyjský vůdce Kaddáfí, jehož loňská kontroverzní návštěva Paříže vzbudila ve Francii velkou polemiku. Libyjský plukovník nyní požaduje, aby Evropané jednali s celou Arabskou ligou nebo s Africkou unií a nevybírali si země, s nimiž se chtějí bavit jen proto, že leží u stejného moře. Unie je podle Kaddáfího pro arabské státy ponížením: „nejsme ani tak vyhladovělí ani psi, aby nám házeli kosti“, řekl libyjský diktátor. Vážným problémem pro většinu arabských zemí (především pro Alžírsko a Sýrii) byla také účast Izraele v celém projektu. Precedent z Barcelonského summitu však ukázal, že účast Izraele lze překonat (syrský prezident Bašár Al-Asad např. při projevu izraelského premiéra odešel ze sálu).

Argumenty zastánců nové unie poukazují na fakt, že na rozdíl od dosavadního Barcelonského procesu bude Unie pro Středomoří vybavena novými institucemi. Má mít stálý sekretariát, o jehož umístění se uchází Tunis, Rabat i Paříž, předsedat jí mají společně jedna země EU a jedna z partnerských středomořských zemí. O podobě institucí však nepanuje shoda. Některé evropské země chtějí, aby předsednická země na evropské straně odpovídala zemi předsedající Radě EU, čímž by byl její mandát silnější, ale omezil by se na obvyklých šest měsíců. Naopak Francie by ráda zavedla delší předsednictví (např. 2 roky) a Sarkozy si asi těžko dovede představit, že by Unii pro Středomoří předsedalo například Estonsko. Jižní státy zase z velké části odmítají, aby se spolupředsedou mohl stát Izrael, s nímž je např. Sýrie od roku 1948 formálně ve válečném stavu a severoafrické země (s výjimkou Egypta) jej neuznávají. Hlavy států a vlád se nakonec dohodly na tom, že na časově neurčenou dobu budou Unii pro Středomoří předsedat Francie a Egypt, dokud se členové neshodnou na konkrétní formě institucí.

Komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová v rozhovoru pro list Le Figaro zdůraznila, že „poprvé bude do projektů [Unie pro Středomoří] zapojen soukromý sektor“. Jedná se ale spíše o z nouze ctnost, neboť žádné konkrétní veřejné prostředky novému projektu nikdo neslíbil (ani Francie) a i v závěrečné Společné deklaraci se o financování hovoří velmi neurčitě. Mezi možnými zdroji jsou v deklaraci na prvním místě zmíněny soukromé prostředky a až za nimi následuje „příspěvek z rozpočtu EU a všech partnerů“ a finance z mezinárodních institucí. Unie pro Středomoří zastřeší některé dávno již probíhající projekty – například do ochrany proti znečišťování Středozemního moře investovala Evropská investiční banka od roku 2002 již cca 7 miliard euro a další investice na evropské straně se očekávají. Rámec Barcelonského procesu umožňuje přístup k fondům vyčleněným z unijního rozpočtu. Nové zdroje z evropské kasy však nelze očekávat, protože rozpočet EU je zafixován do roku 2013 a příliš flexibility nedovoluje. Nehledě na to, že středo a severoevropské země nebudou souhlasit s jakýmkoli výrazným přesměrováním finančních prostředků směrem na jih, na úkor východní politiky a stabilizace Balkánu. Hlavním úkolem sekretariátu Unie pro Středomoří tak bude hlavně vyhledávání finančních zdrojů, což není obvyklé u žádné velké mezinárodní organizace.

Závěrečná deklarace summitu se úzkostlivě vyhýbá tématům, na kterých by se spolupráce tak různorodého spolku 43 zemí (od Bosny a Hercegoviny, přes Maroko, Izrael, Palestinskou samosprávu po Švédsko či Polsko) mohla zaseknout. Vytyčuje šest bezkonfliktních polí spolupráce: čistota Středozemního moře, dálniční infrastruktura kolem něj, ochrana občanů pro případ přírodních katastrof (např. lesních požárů), využívání solární energie, věda a výzkum (včetně Středomořské univerzity, která vzniká ve Slovinsku) a podpora malým a středním podnikům. Původní Sarkozyho záměry v oblasti společné regulace migrace, rozvoje jaderné energie či boje proti terorismu vzaly za své a Francie je bude muset i nadále řešit v rámci svého předsednictví EU (Pakt o imigraci) či bilaterálně (dohody o dodávkách jaderných reaktorů).

Zatímco prezident Sarkozy nešetřil velkými slovy („Snili jsme o tom, Unie pro Středomoří je nyní realitou“), ministr zahraničí Bernard Kouchner hovořil střízlivěji: „Navrhli jsme projekty pro Středomoří, nyní je třeba přejít k činu.“ Podle Kouchnera proběhlý summit nebyl úspěšným „pokud nenajdeme prostředky, jak tomu pomoci“. Ty mají hledat ministři zahraničí členských zemí na summitu v listopadu.