Jaké jsou vztahy EU-USA po měsíci Obamova prezidentství?

Je pravda, že vítězství Obami bylo v EU vítáno. Existuje očekávání, že dojde ke změně vztahů, především k ochotě Ameriky naslouchat Evropě, například v oblasti klimatických změn či bezpečnostní politiky. Američané ovšem také očekávají, že Evropa bude ochotna vést otevřený dialog se Spojenými Státy a že bude ochotna naslouchat americkým argumentům. Atmosféra v minulosti byla zkomplikována případy jako Irák, ale i jinými. Takže nyní bude vřelejší atmosféra a ochota naslouchat té druhé straně. Jiná situace je v bezpečnosti, za kterou jsem především zodpovědný jako velvyslanec při NATO. Zde Američané říkají „ano, my chceme konzultovat s EU, ale předpokládáme, že budete dělat více než děláte v současnosti. Protože je Afghánistán problém pro nás všechny, musíte hrát aktivnější roli.“

Co myslíte tím, „aktivnější roli“?

Nemusí to nutně znamenat více vojáků, to ukázal Obama jasně. Může to být větší podpora policie v Afghánistánu skrze EU, protože tam má EU svoji misi. Může to být rozvojová pomoc, rekonstrukce a to by znamenalo jen lépe využít jednotky, které v Afghánistánu již působí. Těch je celkem dost a to jsem vždy Američanům zdůrazňoval. Moje stanovisko je takové, že americká kritika jednoduše není fér, mamá 30 000 evropských vojáků v Afghánistánu a to je velké číslo. Děláme to proto, že chceme vyřešit problém a chceme ukázat, že NATO má pro nás velký význam. Problém je, že mnoho těchto vojáků není nejlépe využito. Je zde mnoho omezení, jak tyto vojáky využít. Například, nemohou být využiti v jiných částech Afghánistánu, takže pak jednoduše sedí ve svých kasárnách a čekají až se něco stane. Naše vlády říkají „naši vojáci nemohou dělat to či ono..“. Takže co bychom mohli udělat je, odstranit tyto omezení a hrát více aktivní roli.

Změní se způsob, jakým Američané operují v Afghánistánu?

Domníváme se, že Američané se chovají v Afghánistánu moc militantně. Takže v tomto ohledu, stále probíhá debata. Důležité je si vzájemně naslouchat. Osobně se domnívám, že situace bude lepší při dialogu s Obamou. Ale již za poslední roky došlo ke zlepšení. Z vlastní zkušenosti vím, že v posledních dvou či tří letech byla Bushova administrativa mnohem otevřenější dialogu s Evropany než na počátku.

Zmínil jste Irák, jakožto problematický bod ve vztazích EU-USA. Jaké jiné problémy vidíte?

Nejprve se vyjádřím k Iráku. Ohledně Iráku byla rozdělena i Evropa. Byly zde státy, které podporovaly USA, včetně České republiky a nás, Nizozemí vyjádřilo také politickou podporu. Takže zde vznikly dva tábory. A když 7 či 8 států poslalo dopis, ve kterém podpořily Američany, my jsme to nepodepsali, neboť jsme se domnívali, že by to byla velmi komplikovaná debata. Debata probíhala i uvnitř táborů.

To samé platí ohledně rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii. V podstatě všechny státy to podpoří, pokud Ukrajina a Gruzie udělá dostatečný pokrok na to, aby se stala členem, a oni mají možnost to dokázat, pokud chtějí. Neměli bychom dovolit Rusku říkat nám „podívejte, nechceme , aby se to stalo.“ To není akceptovatelné. Ale je zde debata, zda Ukrajina a Gruzie udělaly dostatečný pokrok k tomu stát se členy. Pokud se podíváte na Ukrajinu, vidíte, že pouze třetina populace je pro vstup, dvě třetiny proti. V případě Gruzie je celá řada věcí, která potřebuje být zlepšena, jako například stabilní demokratický systém. Jednoduše ještě to není ono. Takže na počátku loňského roku zde byla debata co dál. Američané chtěli prosadit vstup, ale Němci, Francouzi i Nizozemci měly odlišný názor. Nejsem si jist, jaký má na tuto věc názor Obama. Bude velmi zajímavé jej slyšet.

Je očekáván návrat “multikulturalismu” u Spojených států. Bude Obama brát EU více v potaz než jeho předchůdce?  

Ano, ale nejen EU. Domnívám se, že bude také vést mnohem více dialog s Ruskem. A s Ruskem bude více ochoten mluvit i s Íránem. Bude kladen větší důraz na diplomacii.

To neznamená, že se změní cíle. Aspoň si to nemyslím. Dále, země, které jsou v Afghánistánu budou potřebovat úspěch, a aby dosáhli úspěch, budou muset více komunikovat s Evropou a dalšími státy. Budou méně ambiciózní. To samé je s Íránem. Cílem je nedovolit Íránu vytvořit jadernou zbraň – zastavit její vývoj. Ale i přesto, že diplomacie dostane více prostoru, existuje možnost vojenské akce. S Ruskem, ano, bude více diskuse, ale stále bude jistý způsob ruského chování neakceptovatelný; jako jeho chování v Gruzii. Bude to jiné ve stylu, ne v police. Americká politika nebude zcela jiná. Ale bude chtít po Evropanech, aby byli více aktivní, aby se více angažovali, či více participovali. Například, ohledně Íránu, abychom více podporovali sankce, pokud nedojde ke zlepšení.

Médie, která informují o vztazích s novou americkou administrativou, se zaměřují právě na tyto populární témata, jako Irák, Afghánistán, Guantánamo, ale není toto partnerství především o penězích a businessu? Co můžeme očekávat zde?

Ve ekonomických vztazích EU-USA je jasné, že se jako první budete zabývat svoji vlastní národní ekonomikou. To je vaše zodpovědnost. A to v rámci EU, kde je možná potřeba větší koordinace. Ale co je zajímavé, že se řešení hledá pomocí nových nástrojů, jako je summit G20. Nejsem si zcela jist, jak moc to bude znamenat v nynější koordinaci, ale minimálně je to krok vpřed. Čeho se nejvíce obáváme, je protekcionismus. Američané teď prochází zkouškou, neboť rozpočet, který byl schválen Senátem je méně protekcionistický než se očekávalo. Je zde ale obava i z protekcionismu v Evropě samotné, jistě jste si všimli narážek minulého předsednictví EU. Není to specifikum vztahů EU-USA, to platí pro všechny, a nalézt odpovědi na tyto otázky jistě vyžaduje více koordinace.

Zaměřme se teď na současnou bezpečnostní situaci ve světě. Jak hodnotíte bezpečnost Euro-atlantického teritoria? Jsme v bezpečí?

Nikoliv, nejsme v bezpečí. Někteří lidé tvrdí, že v následujících 10 letech se stane velká katastrofa. Ale je méně jasné, jaké hrozbě budeme čelit. V minulosti to bylo tisíce sovětských tanků ve střední Evropě. Nyní, je více rizik než jasných nebezpečí. Největší riziko představuje terorismus, který by dosáhl zbraní hromadného ničení. Druhé největší riziko je jakýkoliv teroristický útok. Ale to již není tolik vojanský problém. Je to spíše záležitost policie. Jiná hrozba může být energetická bezpečnost. Zde se nejedná jen o závislost na Rusku. Když vytvoříme nové zdroje jako LNG (zkapalněný zemní plyn), budou tankery, kterou nyní budovány ve velkém, potenciálními objekty útoku. Vlastně jsou to lodě-bomby. Pokud uděláte útok na takové lodi, máte obrovskou explozi. Navíc, je zde stále nebezpeční klasického vojenského útoku.

Vyřešili jsme malou krizi v Gruzii, ale problém číslo jedna je Pákistán. Protože Pákistán je velká země se 160 milionovou muslimskou populací, která má jadernou zbraň a silné fundamentální skupiny. Pákistán má konflikt s Indii o Kašmír. To jsou místa, kde se situace může výrazně zhoršit.

A jak hodnotíte vztahy EU-NATO? Nejedná se o perfektní kooperace, že?

Je zde logický předpoklad pro to, aby EU a NATO spolupracovaly, především nyní, kdy Francie znovu vstoupila do vojenských struktur NATO. Problém je vztah mezi Tureckem a Kyprem a mezi EU a Tureckem. To blokuje velkou řadu věcí také ve vztazích EU-NATO. Důvodem je to, že Turecko říká, že nedovolí NATu více kooperovat s EU, pokud EU nebude více otevřena Turecku. A to zas blokuje Kypr. Takže věc, která nemá přímí vztah ke partnerství NATO-EU, je tím problémem. Na praktické úrovni je kooperace často možná, jedná se o strukturální problém, protože díky tomu nyní nemůžeme podepsat žádnou formální dohodu mezi NATO a EU.