Současná proměna chápání energetiky nezasahuje pouze do vysoké politiky ve smyslu složení energetického mixu a zdrojů energií obecně. Méně viditelná, ale o to zásadnější je proměna přístupu společnosti k celé oblasti energetiky. Od čistě ekonomických faktorů, kdy rozhoduje primárně cena, ke společensky zodpovědné energetice s „příběhem“ místního původu a emisní čistoty.
S kolegy jsme se pokusili vyzkoušet si na vlastní kůži, jeden takový „příběh“ ve formě cesty elektroautem z Prahy do Berlína. Chtěli jsme si vyzkoušet, jak je uživatelsky náročné takovýmto prostředkem uskutečnit za použití nejnovějších technologií delší cestu než jen z domova do práce a nazpět. Ani jeden z nás nepatří k zarytým odpůrcům nebo podporovatelům elektroaut, proto jsme jako tabula rasa vstoupili na toto pole plni očekávání.
Vyrazili jsme na poslední seminář Česko-německého programu pro mladé profesionály a chtěli jsme cestu zvolit trochu netradičně. V ČR je tento způsob dopravy téměř na chvostu veřejného zájmu. Naproti tomu v Německu by měla být dálnice spojující Berlín s Mnichovem zcela „sjízdná“, což odpovídá výrazně větší podpoře státu této formě automobilismu. Na počátek několik základních údajů: cesta z Prahy do Berlína běžně trvá autem maximálně 4 hodiny nejkratší cestou. My jsme byli nuceni zvolit trasu přes Lipsko kvůli absenci nabíjecích stanic na trase mezi Ústím nad Labem a Berlínem.
Naše trasa by byla autem tedy přibližně o hodinu delší s celkovou délkou 470 km. Cestu jsme uskutečnili s automobilem BWM i3 s dojezdem na baterie necelých 100 km a nádrží 10 litrů pro generátor nabíjející baterie. Na 10 litrů naturalu ujede auto dalších 90 km.
10:00 Setkáváme se v centru Prahy a obhlížíme technické zpracování auta. Ve třech osobách je auto slušně zaplněno, což se týká zejména kufru, který je díky bateriím relativně malý. Vyjíždíme do dopoledního ruchu centra města. Auto budí rozruch spíše u turistů. Auto je neuvěřitelně tiché, tudíž se centrem prokousáváme pomalým tempem. V ostrém městském provozu se auto proměňuje ve vhodný nástroj pirátů silnic – neuvěřitelná akcelerace nás pasuje do pravidelného vítěze semaforových soubojů.
10:30 Vjíždíme na dálnici D8 a podrobujeme vůz zatěžkávací zkoušce formou jízdy po dálnici. Opět nás překvapuje tichost auta. Dvě malá střešní okna umocňují prožitek z jízdy. Bohužel se necháváme až příliš unášet volnou dálnicí a zmíněnou tichostí. Elektřina ubývá rychleji, než bychom potřebovali. České středohoří projíždíme s lehkým napětím, máme k dispozici pouze málo benzínu. Zachrání nás pomalu jedoucí kamion, díky němuž rekuperujeme z kopce energii asi na 5 km.
11:45 Hledáme rychlodobíjecí stanici, která má být u Teplárny Trmice kousek za Ústím nad Labem. Několikrát si objedeme kruhové objezdy, až nacházíme bez jakéhokoli znamení kýženou stanici. Ta tvoří s pozadím uhelné teplárny bizarní scenérii. Zahajujeme nabíjení a máme 40 minut volno. Zajít si na záchod? Smůla. Něco si koupit k jídlu? Smůla. Posedáváme na obrubníku a čekáme na nabití.
12:45 Přijíždíme na čerpací stanci již ve stoupání k Německým hranicím. Po cestě do Lipska není žádná možnost dobíjení a čerpací stanice jsou od sebe velmi vzdáleny. Krizovou variantu – dobíjení přes klasickou zásuvku – z časových důvodů nevyužíváme. Zbytných 6 hodin nemáme.
15:00 Přijíždíme do centra Lipska, kde máme domluvenou schůzku s profesorem Schneiderem z Energieforum Leipzig. Snášející se déšť umocňuje náš zmar. V centru města nelze nabíjet bez vlastního kabelu. Platíme parkovné a chvátáme za prof. Schneiderem. Po cestě jsme se omlouvali, že dorazíme později o hodinu. Na to nám odpověděl, že tedy realisticky o hodinu a půl. Jeho předpoklad se naplnit téměř na minutu přesně. Na schůzce se podělujeme s našimi poznatky. Do této chvíle jsme byli přesvědčeni, že problém tkví k tom, že technika není dostatečně vyspělá. Omyl, prof. Schneider nás upozorňuje, že vše závisí na stavu infrastruktury a tedy i síti nabíjecích stanic. Na to, že má v roce 2020 být v provozu milion elektroautomobilů (v současné době jich je 60 tisíc), tak má možná pravdu. Vlastně ten rozdíl mezi ČR a Německem není tak velký. Omluvou pro prof. Schneidera je fakt, že je až příliš idealistický a mluví o velkých plánech s inovacemi v energetice. Rádi bychom s ním po 5 hodinách jízdy sdíleli jeho nadšení.
16:30 Nalézáme konečně čerpací stanici u dálnice A9 ve směru na Berlín. Obdobně jako v Ústí k ní nevedou žádné cedulky, ale orientace je přece jen snazší. Tentokrát nepotřebujeme vlastní kabel. Dokonce se nedaleko nabízí možnost občerstvení, kterou s povděkem využíváme. Auto se nám přece jen začíná přehřívat.
17:30 Nasedáme do nabitého auta, tankujeme do plna i benzín a najíždíme na dálnici směr Berlín. Je to ještě 172 km. Přicházející tma nás zastihne trochu rezignované. Bavíme se o tom, kdo a proč má motivaci si takové auto pořizovat a hlavně k čemu. Uvadající diskuzi naruší až pípnutí systému, upozorňující nás na nutnosti návštěvy servisu. Pravda, v autě se i za tmy výrazně zvýšila teplota. Kousek před Berlínem raději zastavujeme a opět tankujeme. Hlavně větráme auto, teplota stoupla opravdu výrazně.
20:00 Přijíždíme do cíle. Nadšení vystřídala mírná apatie. Očekávali jsme, že v Německu bude zázemí pro meziměstskou dopravu elektroautem výrazně lepší. V obou případech je jízda mezi městy spíše dobrodružným počinem než efektivním způsobem dopravy. Vlastně jsou mezi dvěma zeměmi dva rozdíly – v Německu se o tomto druhu dopravy mnohem více mluví, a když zastavíte na dobíjecí stanici, tak si máte (snad) kde odskočit na záchod a něčím se občerstvit. Krátce před cestou jsem si na svém Facebooku všiml, že kolega nadšeně sdílel fotky ze zkušební cesty stejným autem po Praze. Po otevření kufru zjišťuji, že čokoládová tyčinka v něm je rozpuštěná. Asi jsme to s autem skutečně trochu přehnali, což nás jen upevnilo v našem závěru: do města perfektní, mimo město pouze na vlastní nebezpečí a bez čokoládových tyčinek. Před usnutím jsem se ještě sám sebe ptal, že vlastně ta německá energiewende nebude pro běžného smrtelníka zas až tak žhavá.