Výzkum zásadně problematizuje ideu jednotného palestinského národa skládajícího se jak z Arabů žijících na území izraelského státu, tak i z obyvatel Izraelem okupovaných území. Překvapený čtenář se může dočíst, že tři z pěti arabských obyvatel Izraele se staví odmítavě k možnosti, že by si jejich syn vzal za manželku Palestinku původem ze Západního břehu; stejný postoj vůči sňatku jejich potomka s partnerem s izraelským občanstvím zaujímají dvě pětiny Palestinců žijících na území spravovaném Palestinskou samosprávou. 18 % Arabů žijících v Izraeli by nechtělo mít za souseda palestinskou rodinu.

Možná ještě zásadnější jsou rozdílné postoje k Nakbě, což je arabský termín pro exodus roku 1948, kdy statisíce Arabů opustily své dosavadní domovy na území právě založeného státu Izrael. Ať již proběhly tyto události jakkoliv (dodnes trvají zuřivé historiografické bitvy o to, nakolik byl odchod Palestinců vynucený a nakolik dobrovolný), Nakba je jedním ze základních pilířů sdílené palestinské identity – nebo se to alespoň předpokládalo. Ukazuje se totiž, že mezi oběma zkoumanými skupami existuje hluboká narativní propast. Arabové žijící v Izraeli, tj. ti, kteří v roce 1948 zemi neopustili, se vnímají jako loajální vůči půdě patřící po generace jejich rodinám, zatímco potomci těch, kteří z území odešli a nyní žijí na Západním břehu, je označují jako zbabělce, kteří neodporovali izraelské okupaci a nakonec se jí podvolili.

Tato zjištění nemají jen hodnotu čistě vědeckého poznatku, ale jsou zásadní i pro další palestinské směřování k vlastnímu státu. Názor, že se obyvatelé Západního břehu vzdalují ideově, politicky i sociologicky od Palestinců z pásma Gazy, panuje mezi řadou odborníků již dlouho. Vítězství Hamásu a jeho následná vláda v pobřežní enklávě tento trend pouze umocnily.

O hlubokých názorových rozdílech mezi Palestinci žijícími v Izraeli a na východ od tzv. Zelené linie oddělující izraelský stát od Západního břehu se ale doposud mlčelo. Tolik žádaná dohoda mezi Hamásem a Fatahem tak možná bude muset najít v budoucnosti obdobu ve společenském usmíření mezi Palestinci žijícími na okupovaných zemích a „těmi druhými“ Palestinci v samotném Izraeli. Právo na návrat, tj. požadavek Palestinců na navrácení půdy a majetku, o který přišli před šedesáti lety, by možná i v případě (vysoce nepravděpodobného) izraelského souhlasu nebylo idylickým návratem do harmonické minulosti, ale obnášelo by spory s arabským obyvatelstvem, které na území Izraele během Nakby zůstalo. Otázky týkající se palestinské státnosti a toho, kdo by se vlastně stal palestinským občanem, se tak dále komplikují.