Existují zahraničně-politická témata, ke kterým občas musí zaujmout postoj i sám prezident. V případě Blízkého východu se takových témat dá najít přinejmenším šest. Prvním je arabské jaro a pokračující geopolitické a bezpečnostní změny s ním spojené. Česká diplomacie a politická reprezentace by neměla zavírat oči a popírat jeho existenci, jako tomu bylo u krajně zdrženlivého postoje ČR k válce v Libyi či vnitřně chaotickému postoje české diplomacie k syrskému konfliktu.

V souvislosti s tím se dá jako druhé téma uvést problematika lidských práv, proklamované to vlajkové lodi české zahraniční politiky. ČR by měla buď explicitně zastávat princip teritoriální nedělitelnosti lidských práv anebo naopak deklarovat transparentní kritéria, podle nichž v rámci svého omezeného zdrojového rámce ve světě lidská práva podporuje. Dosud to totiž často budí dojem, že podpora disidentů na Kubě má přednost před podporou prodemokratických aktérů v Libyi či že kauza Pussy Riot v Rusku má prioritu před perzekucí aktivistů v Sýrii.

Třetím velkým tématem je konflikt Palestinců s Izraelem, zemí, s níž má ČR vysoce nadstandardní vztahy. Realizace principiálně proizraelské politiky České republice mnohé upírá. Jednak se periodicky dostává do rozporu s proklamovanou podporou lidských práv nebo i se zahraniční politikou EU (viz kauza neuznání Palestiny ze strany ČR v OSN) a jednak upírá české zahraniční politice částečně prostor pro vlastní postoj hájící české národní zájmy.

Čtvrtým tématem, částečně spojeným s podporou Izraele, je islamofobie. U české politické reprezentace z toho pak vyplývá tendence nerozlišovat mezi zemí/společností a vládnoucím režimem. Výsledkem jsou silácká prohlášení typu podpory Miloše Zemana pro bombardování Íránu. Xenofobie či štvavá rétorika však nejsou v globalizovaném světě zrovna nástrojem pro konstruktivní soužití.

Páté téma tvoří principy a pravidla české zahraniční politiky vůči Blízkému východu. Zůstává zatím nedostižným ideálem mít českou zahraniční politiku vůči Blízkému východu vnitřně koherentní, národně hrdou, v rámci disponibilního zdrojového rámce aktivní, odvozenou od postojů dlouhodobě hlásaných českou diplomacií a v případě potřeby rovněž otevřeně pragmatickou. To by v praxi například znamenalo netvářit se, že válka v Sýrii se nás netýká, neřku-li, že tato válka ani neexistuje, jak ještě v létě 2012 veřejně tvrdila česká velvyslankyně v Damašku.

Posledním šestým a nikterak méně relevantním tématem je schopnost vidět na Blízkém východě ekonomické příležitosti a podporovat jejich rozvíjení. Je smutnou skutečností, že podle Jiřího Ellingera, ředitele Odboru států Blízkého východu a severní Afriky MZV ČR, objem českého obchodu s celým Blízkým východem činí ročně zhruba 3,5 miliardy dolarů, což je zhruba objem obchodu ČR s Jižní Koreou, přičemž 900 milionů dolarů z tohoto čísla je obrat obchodu s Izraelem. Arabský svět bez Izraele je pak zhruba roven obratu českého obchodu s Tureckem. Již jen z těchto čísel je vidět, že, i když nepočítáme nestabilní investiční prostředí, je potenciál obchodu s arabským světem větší, než jaký je využit.

Tato témata bezesporu překračují sféru každodenní konzulární praxe či rutinní diplomacie a v kulturně promíšeném světě jsou záležitostí, ke které musí nejednou zaujmout pozici i hlava státu. Bylo by proto jedině správné, kdyby nový prezident ve svém programu věnoval místo i jim, ač se na první pohled zdají cizokrajná a irelevantní, ale ve světle sílícího pravicového extremismu, mezinárodní migrace a demografických změn v Evropě klepou i na naše „česká“ dveře.