Využívání Facebooku a dalších sociálních sítí za účelem ovlivňování politiky (ať už domácí či zahraniční) samozřejmě není žádnou převratnou novinkou – jejich role v organizování protestů v zemích Blízkého východu během revolucí arabského jara je všeobecně známá, stejně jako jejich význam pro disent v autoritářské Číně. Bez možnosti virálního šíření po internetu by také byl nemyslitelný úspěch filmu Kony 2012 popisujícího brutální metody ugandského vzbouřence.

Případy britských a nyní izraelských voleb ale ukazují na něco jiného, než je dříve neexistující možnost svolat během mimořádně krátké doby demonstrace s masovou účastí, případně donutit politiky se alespoň verbálně angažovat v konfliktu na jiném kontinentě. Jak prohlásil jeden z Izraelců, kteří stáli za zmiňovanou iniciativou, rozhodnutí politických špiček a dopady jimi přijímaných politik často ignorují hranice národních států, proces jejich zvolení je nicméně těmito hranicemi stále svázán. A internetové sítě poskytují možnost, jak tento rozpor alespoň částečně překonat.

To se samozřejmě netýká jen situací, kdy se daná země účastní konfliktu v zahraničí. Například obyvatelé pacifických ostrovů čelící zvyšování hladiny oceánů kvůli globálnímu oteplování by pravděpodobně ocenili možnost ovlivnit legislativní rámec ochrany životního prostředí ve Spojených státech, donedávna největším producentovi skleníkových plynů na světě. Případ Izraele a Palestiny je v této souvislosti do značné míry specifický, neboť izraelské akce nemají dopad na lidi na druhé straně planety, ale na osoby žijící desítky kilometrů od hlavního města. Navíc deficit v přístupu k rozhodovacím procesům je až bolestivě očividný: počet Palestinců, kteří na Západním břehu žijí z velké části pod izraelskou kontrolou, dosahuje několika milionů.

Facebooková iniciativa tento stav samozřejmě nemůže nijak zásadně změnit, a to kvůli dvěma skutečnostem. Za prvé, je rozumné předpokládat, že Izraelci, kteří se do ní zapojili, jsou sami stoupenci levice a mírového tábora, a jejich vlastní politické názory se tak do značné míry shodují s těmi, které zastávají Palestinci. Lze si například jen těžko představit voliče ultra-nacionální strany Židovský domov (prosazující nulové ústupky vůči Palestincům), jak hlasuje podle instrukcí obyvatele Ramaláhu nebo Betléma na Západním břehu. Druhá příčina omezeného dopadu celé iniciativy na izraelskou politiku je velice prozaická: počet Izraelců, kteří se jí zúčastnili, se počítá maximálně v řádu několika málo tisícovek. A více méně stejně tomu bylo i v případě britských voleb.

Nic nenasvědčuje, že by se tato čísla měla nějak dramaticky zvyšovat, nebo že by snad jednotlivé vlády chtěly začít vážně reflektovat přání občanů cizích států, kteří jsou jejich aktivitami negativně zasaženi. Podobné apely šířící se po internetu tedy asi jen sotva ovlivní podobu dnešního mezinárodního systému, v němž jsou hranice jednotlivých států často irelevantní – se zásadní výjimkou týkající se toho, kdo smí participovat na formulaci národních politik s (potenciálně) globálními dopady.

Rozhodnout se „věnovat“ svůj hlas osobě zcela jiné národnosti je tak především odpovědí jednotlivců na situaci, kterou jednoduše považují za nespravedlivou. Příklady Izraelců a Britů hlasujících podle preferencí Palestinců, Afghánců, Bangladéšanů a Ghaňanů ukazují, že Facebook nemusí v politické sféře sloužit jen k tomu, aby část národa mohla kolektivně odpočítávat čas do konce funkčního období nového prezidenta, případně proti němu pořádat demonstrace. Bojkot voleb je „tradiční“ protest proti režimu, který dotyčný nebo dotyčná považuje za nelegitimní. Ale iniciativy jako je Skutečná demokracie umožňují toto odmítnutí přeměnit v gesto konstruktivního protestu (byť omezeného významu), kdy člověk aktivně usiluje o změnu systému přizváním těch, kteří by jinak zůstali vyloučeni.