Romana J. Březovská
NATO a klimatická krize – od tanků po strategická rozhodnutí
„Tanky na baterky, průzkumníci s prodlužovačkami, letadla na gumičky nebo ekologicky nezávadné náboje?“ Zatímco se mnozí na domácí půdě strachují o to, do jaké míry ono zelené šílenství a dosahování klimatické neutrality zneschopní a znemožní armádní složky, přístup NATO zdá se být mnohem konstruktivnější. Je si vědomé, že změna klimatu se armádám, „reálpolitice“ a bezpečnosti obloukem překvapivě nevyhýbá, právě naopak. NATO proto doslova definuje změnu klimatu jako rozhodující výzvu naší doby a jako faktor násobící hrozby s potenciálem rozvracet společnosti, zhoršovat geopolitickou soutěživost a podrývat efektivitu Aliance napříč regiony. Řešit klima až po Putinovi? Kdepak. Falešné dilema.

Snižování surovinové závislosti, klesání energetické náročnosti i posilování klimatické odolnosti se stávají strategickými cíli modernizujících se armád. A Česko se tomuto trendu nevyhne. Změnu klimatu však integruje do svých strategických obranných dokumentů s naléhavostí, s jakou se ruská vojenská technika blíží splnění normy EURO7. Tak či onak, vize ČR, cíle NATO i záměr Green Dealu mohou být komplementární a synergické. Diskuse o tancích na duhu si naopak lze v dnešních kritických a neutěšených chvílích odpustit.

Pavlína Janebová
Změny role střední Evropy v rámci NATO
Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se v politické i expertní debatě začalo mluvit o přesunutí centra NATO do střední Evropy. Jsou to právě státy na východním křídle, které jsou Rusku geograficky nejblíž a v případě ruského útoku na NATO by přirozeně hrály klíčovou roli. S ruskou agresí na Ukrajině přišlo i jisté zadostiučinění – po dlouhé době, kdy státy střední Evropy (alespoň některé z nich) před ruskou hrozbou varovaly, i západoevropským politikům došlo, že tato varování často brali na lehkou váhu.

V čem ale toto „přesunutí centra Aliance“ spočívá? Jistě, hlas zemí na východním křídle byl posílen a je mu více nasloucháno. Hlas se ale nutně nemusí transformovat ve vliv. K tomu je potřeba, aby hovořil konkrétně, strukturovaně a konstruktivně i vůči ostatním partnerům a aby signalizoval připravenost nést spoluodpovědnost za společnou obranu, včetně budování vlastní odolnosti a kapacit – tak, jak to v současnosti vidíme především u Polska a pobaltských států.

Pozornost je třeba věnovat i otázce toho, jak by měla vypadat obranná spolupráce ve střední Evropě. Jak maximalizovat užitek spolupráce v rámci Bukurešťské devítky? Které bilaterální spolupráce jsou klíčové a jak je rozvíjet? Jak zachovat soudržnost s ohledem na strategické směřování maďarské a polské vlády?

Anna Jordanová
Ambivalence a neutralita jako definiční prvek: partnerství NATO se Střední Asií 

Zájmy NATO ve střední Asii byly v minulosti silně rámovány děním v bezprostředním sousedství, například operací v Afghánistánu. V současnosti se na něj intenzivně obrací pozornost ve vztahu trvajícímu soupeření Spojených států s Čínou či k ruské válce na Ukrajině.

Středoasijské státy v tomto kontextu setrvale udržují pragmatickou politiku politické a bezpečnostní neutrality, zejména ve snaze ochránit své ekonomické zájmy. Zvlášť po ruské invazi byla tato neutralita často vnímána v členských státech NATO negativně, i jako selhání snah západu čelit vlivu Moskvy a Pekingu v oblasti. Nicméně středoasijské státy, jakkoliv sledují soupeření velmocí, nemají zájem stát se jeho předmětem; zejména proto, že jednotlivé národní režimy potřebují politickou a ekonomickou stabilitu pro své politické přežití.

Úkolem pro NATO do budoucna bude přijmout tuto neutralitu nikoliv jako problém k vyřešení, ale jako elementární prvek vztahů s regionem. Diplomatickým úsilím je možné například zlepšit v zamezení obcházení sankcí na Rusko, nicméně zásadní změna zahraničních politik v regionu směrem k západu je nepravděpodobná. Prosazování konkrétních kroků může dopomoci Turecko jako silný stát s těsnými vazbami a velmi dobrou pověstí; přinejmenším za předpokladu, že samo zůstane spolehlivým a stabilním členským státem.

Pavel Havlíček
Spolupráce mezi NATO a Ukrajinou jako životní zájem pro Česko
Pro Česko a jeho bezpečnost představuje členství v NATO jednu z kotev garantujících stabilitu v rozbouřených vodách současného světa. Toto privilegium však není pociťováno ze strany všech evropských zemí, zejména těch ležících na východě Evropy. Mezi nimi vyniká Ukrajina, jejíž bezpečnost a suverenita jsou nejen od 24. února 2022, ale v širším smyslu od roku 2014 každodenně zpochybňovány Ruskem.

Nicméně jak ukázal poslední summit NATO ve Vilniusu, rychlý vstup Ukrajiny do Aliance se v nejbližší době očekávat nedá, protože na něm není politický konsensus a ani samotná Ukrajina dostatečně připravena. Právě z toho důvodu jí byl v létě minulého roku na jedné straně zopakován příslib budoucího členství, ale na té druhé také vytyčena celá řada podmínek, které první musí splnit.

Současný stav věcí je přitom výzvou i pro Česko, které má na budoucím vstupu Ukrajiny do NATO strategický zájem, protože z něj může těžit z hlediska rozšíření bezpečného prostoru v Evropě, a to také vůči agresivnímu Rusku. Nicméně než k tomu dojde, a to možná již na základě pozvánky do Aliance během nadcházejícího summitu ve Washingtonu, musí Česko vynaložit veškeré úsilí na podporu Ukrajiny a také odrazení Ruska od další agrese, a to také ve spolupráci s dalšími spojenci uvnitř NATO v čele se Spojenými státy a jejich politickým vedením.

Vít Dostál
Česko-polské vztahy a NATO

Politická, bezpečnostní i vojenská spolupráce mezi Českou republikou a Polskem je jedním z důležitých příspěvků pro stabilitu a bezpečí středoevropského prostoru. Její rozvoj v prostředí obnovených demokracií po roce 1989 je v při hlubším historickém pohledu spíše výjimkou než pravidlem. O to větší je současná kvalita vzájemného vztahu hodnotou.

Společné členství v NATO je pilířem tohoto dobrého vztahu. Česká republika a Polsko mají blízké vnímání hrozeb. S ruskou agresivitou v posledních deseti letech navíc váha tohoto partnerství dále roste. Polsko je největší zemí na východním křídle Aliance, rapidně investuje do své obrany a zdůrazňuje, že válka s Ruskem v blízkém časovém horizontu není vzhledem k jeho chování nepředstavitelná. Náš severní soused dělá vše pro to, aby byl důležitým článkem obranyschopnosti NATO. Pro Českou republiku je posilování vazeb s nejpřipravenějším členem Aliance v našem regionu klíčové.

Společně se také obě země musí snažit o to, aby NATO zůstalo hlavní bezpečnostní aliancí pro všechny jeho členy i o to, aby transatlantické partnerství překonalo všechny představitelné politické turbulence. Příležitostí ke spolupráci na tomto poli bude více než dost.

Petr Čermák
NATO zůstává garantem bezpečnosti na Balkáně. Česko nesmí být freeriderem
Česko bylo před čtvrt stoletím přijato do NATO i díky tomu, že se během 90. let ukázalo jako spolehlivý partner svým příspěvkem z zajištění míru v bývalé Jugoslávii. Mezinárodními misemi na Balkáně tehdy postupně prošlo na dvacet tisíc českých vojáků.

V posledních dvaceti letech se však tento region i přes svůj trvající význam pro bezpečnost Evropy postupně vytrácel z pozornosti české bezpečnostní politiky, která se nejprve soustředila na boj proti terorismu a v posledních letech na ochranu východního křídla NATO. Severoatlantická aliance přitom i dnes zůstává klíčovým garantem křehké stability na Balkáně. V reakci na nárůst napětí byly v posledních letech opakovaně posilovány mírové síly v Kosovu i Bosně. Český příspěvek do mezinárodních aktivit byl však oproti dřívějšku minimální.

Slabý český zájem o bezpečnost regionu přitom ostře kontrastuje s aktivním přístupem našich středoevropských partnerů. Především Rakousko a Maďarsko, ale i výrazně menší Slovensko nebo Slovinsko na rozdíl od ČR významně přispívají do mezinárodních bezpečnostních struktur na Balkáně

Nedávné vyslání třiceti českých vojáků do Kosova je spíše symbolickým příslibem, že se region vrací do zorného pole české bezpečnostní politiky. Pokud nechce být Česko při zajišťování bezpečnosti strategického regionu freeriderem, mělo by navázat na své dřívější výrazně větší angažmá.

Jiří Vyčichlo
Mezi výzvami a potenciálem: úskalí širšího evropského zbrojení

Rozšířené zbrojení, do něhož je NATO nuceno se zapojit v reakci na hrozbu ruské geopolitické expanze, přináší obrovská úskalí. Jedním z nich je technologická rovina. S ohledem na fakt, že součástí NATO je řada států s odlišnou politickou minulostí, přináší tato ve zbrojení několik výzev.

I přes snahu o jednotnou politiku standardizačních postupů vyzbrojování (STANAG) není realita adekvátní hrozbě konvenční války. Problémy spojené se zbrojením zahrnují nákup munice, telekomunikační prostředky a náhradní díly. Například i přes široce uznávaný NATO standard (munice ráže 5,56mm) nebyl dosud zaveden jednotně napříč celou aliancí. Jisté armády stále využívají hlavních ručních zbraní ráže 7,62 x 39 mm (původně sovětský typ). Současně chybí kompatibilní spojovací technologie uvnitř Aliance, což vede k neschopnosti vzájemné komunikace mezi partnery.

U náhradních dílů vzniká problém s rozmanitostí typů vozidel postavených na odlišných technologických základech. Vzniká tak závislost na konkrétním dodavateli, což pro členy vytváří kritickou závislost. NATO by mělo co nejrychleji harmonizovat výzbroj napříč všemi armádami, tak aby splňovala umožňovala interoperabilitu v případě rozsáhlého konfliktu. Vzhledem k tomu, že ruská armáda řídí centrálně dodávky zbraní a technologií, vytváří si tak strategickou výhodu. Je proto na Alianci, aby v tomto klíčovém období účinně investovala do přezbrojování, využila čas efektivně a minimalizovala z toho plynoucí nevýhody.

Nikoleta Nemečkayová
NATO musí výzvy v oblasti AI obrátit ve svůj prospěch
Umělá inteligence (AI) představuje pro NATO výzvu na všech bojištích, včetně informačního. Dezinformace vytvořené s pomocí AI jsou stále sofistikovanější a hůře odhalitelné. Zároveň je jejich tvorba a šíření snazší, rychlejší a levnější. V rukou nepřátelských aktérů se tak AI stává dalším nástrojem masové manipulace.

Rusko a Čína si tento potenciál AI rychle uvědomily. Na příkladu dezinformačních kampaní, jako jsou Dopplenganger a Spamouflage, můžeme vidět, že oba státy již aktivně využívají AI k prosazování svých geopolitických zájmů, mezi něž patří také podkopávání soudržnosti NATO a podpory Aliance v jednotlivých členských státech.

V této situaci nemůže NATO a jeho členové zahálet, musí se přizpůsobit nové realitě a maximalizovat využití AI ve svůj prospěch. Různé AI nástroje mohou Alianci pomoci při odhalování dezinformačních narativů a zdrojů a rozplétání jejich vazeb na Kreml nebo Peking. Kromě defenzivy však může NATO využít AI také v (komunikační) ofenzivě, například pro lepší zacílení komunikačních kampaní, získání vhledu do veřejného mínění a tvorbu atraktivnějšího obsahu.

To stejné platí i pro členské státy, jako je Česká republika, která se do hledáčku dezinformačních kampaní dostala i díky své pomoci Ukrajině a vedení bojové skupiny NATO na Slovensku. Aktivní účastí na vývoji a aplikaci AI strategií může ČR přispět ke zvýšení odolnosti nejen svého informačního prostoru, ale i Aliance jako celku.

Karolína Lahučká
Turecko: Potřebný „zlý hoch“ v severoatlantické bezpečnosti

S tím, jak ve světě roste napětí a bezpečnostní hrozby, přibývá diskuzí o jednotě NATO, nových členech i budoucnosti bezpečnostních systémů, kterými Aliance disponuje. A Turecko je stále aktivnějším účastníkem každé z nich. Přes rok tvrdě vyjednávalo se Švédskem o vstupu do NATO, modernizace armády a rozpočet na obranu je pro něj zásadní i během krize, je slyšet při každé debatě o současných konfliktech i reakcích členských států na ně.

Zkrátka opakovaně Západu připomíná, že diskuze je třeba vést i s partnery s jiným viděním světa. Můžeme Turecko a jeho občasné spory s dalšími členy NATO kritizovat, můžeme uvažovat o tom, jaká by byla Aliance bez Turecka, ale nutno mít na paměti, že právě v dnešní době, kdy se představy o světovém míru na míle vzdalují, je dobré mít na své straně alespoň jednoho „zlého hocha“, který dokáže i s partnery tvrdě vyjednávat, zná pravidla pragmatické vyvažovací politiky na obě strany, chápe svět mimo západní bublinu a nebojí se aktivní politiky v otázce bezpečnosti doma i za hranicemi. A když se podíváme na tureckou politiku z odstupu, ukazuje se, že bez ohledu na rétoriku nebo jednotlivé kroky, Turecko stále sleduje Alianční linii, i když po svém.

Petr Boháček
NATO a vesmír
Bez satelitní navigace, komunikace či snímků si těžko lze představit funkční moderní armádu. Narůstající závislost na kosmických technologií a jejich proliferace mezi vyzyvateli Aliance, zejména Číny, vedla v roce 2019 k oficiálnímu označení vesmíru jako operační domény NATO. NATO má své Space Centrum v Rammsteinu, odborníky v bruselském velení a paralelně i nové příslušné centrum excelence.

Stejně jako Aliance samo o sobě nevlastní tanky či letadlové lodě, nebude mít ani vlastní satelity či kosmickou infrastrukturu. Její členské státy ale ano. Proto se NATO ve vesmíru zaměřuje hlavně na plánování, sdílení informaci a prostředků či koordinaci. Česká republika je v této oblasti úspěšně aktivní i díky svému Satelitnímu centru Ministerstva obrany. Největší výzvou pro NATO v kosmické doméně je ale zabezpečení vlastních satelitů a jejich nepostradatelných funkcí. K tomu je klíčové monitorování všech satelitů na oběžné dráze a to jak pro zabezpečení kosmického provozu, tak obranu před úmyslnými i neúmyslnými hrozbami.

I přes svůj potenciál a schopnosti ale ČR k zabezpečení družic nijak nepřispívá. Adekvátní alianční příspěvek v této oblasti ale i samostatná schopnost orientovat se v kosmické doméně budou do budoucna pro ČR nepostradatelné. Bez dostatečného personálního a institucionálního zajištění to ale nepůjde.

Petr Boháček
NATO a USA
Budoucnost NATO si těžko můžeme představit jak bez vítězství Ukrajiny, tak bez členství USA. S návratem války do Evropy se sice NATO semklo, budoucnost je ale více a více nejistá. Washington už nyní nedělá pro vítězství Kyjeva maximum možného a potenciální vítězství Donalda Trumpa by situaci jednoznačně zhoršilo nejen pro Ukrajinu, východní křídlo Evropy, ale i kredibilitu kolektivní obrany či roli USA v NATO jako takovou. Oslabování amerického zájmu řešit hlavní bezpečnostní hrozbu pro Evropu je patrným trendem napříč celým americkým politickým spektrem, který bude do budoucna pokračovat nehledě na
výsledek letošních voleb.

Tento trend musí být dostatečně reflektován. Potenciální oslabení transatlantického svazku bude určující pro výsledek války na Ukrajině. Jediným řešením je akceschopná Evropa, která sama dokáže zmobilizovat svůj ekonomický potenciál a průmysl pro zajištění veškeré vojenské techniky potřebné k úplnému vítězství Ukrajiny. Jedině s takto silnou a schopnou Evropou bude pro USA Severoatlantická aliance nepostradatelná. Stejně jako bude pro eskalaci konfliktu s papírově největší jadernou mocností nepostradatelný pro Evropu Washington.

Filip Šebok
NATO a Čína
Ve světle vývoje posledních let je stále jasnější, že bezpečnostní prostředí Evropy a Indo-Pacifiku nelze od sebe oddělit. Tuto realitu lze nejlépe pozorovat na dopadech ruské války na Ukrajině. Čína jako tichý partner Ruska poskytuje Moskvě možnost vyvážit dopady sankcí ekonomickou a technologickou spoluprací, zatímco Severní Korea přímo dodává Rusku zbraně a munici. Ruská agrese a snaha překreslit bezpečnostní a politickou mapu Evropy pak vyvolává obavy o inspiraci podobných expanzivních ambicí Pekingu či Pchongjangu na druhé straně Eurasie. A to všechno za situace, kdy pokračující americký závazek k obraně Evropy, na kterém bezpečnostní architektura kontinentu stojí, může záviset od výsledků prezidentských voleb.

Kromě bezprostřední nutnosti zabránit porážce Ukrajiny je dlouhodobý úkol NATO zřejmý – evropské členské státy musí radikálně zvýšit výdaje na svou obranu a přizpůsobit priority státních politik nové bezpečnostní realitě. V kontextu přesunu americké strategické pozornosti do Indo-Pacifiku si totiž už nemohou dovolit svou bezpečnost nadále outsourcovat. Pouze jako plnohodnotný partner schopný zaručit bezpečnost vlastního kontinentu pak mohou být evropské státy i relevantním a důvěryhodným bezpečnostním aktérem a partnerem pro klíčové hráče v Indo-Pacifiku a jiných regionech světa.