JEREVAN Když jsem před mnoha lety projížděl východní Sýrií, v poušti u města Dajr azZór ležela kostra velblouda. „Jestli to není nějaký Armén,“ zavtipkoval tehdy průvodce. Vůbec jsem nechápal, co tím chtěl říct. Je neuvěřitelné, že lze během pár měsíců vyhladit půl národa, a ještě neuvěřitelnější je, že se na to dá téměř zapomenout.

Krev začala ve velkém téct 24. dubna 1915 a v následujících měsících se v osmanské říši ukázalo, že vyvraždit 1,5 milionu lidí není kupodivu tak obtížné, jak by se i tehdy, uprostřed krutostí první světové války, zdálo. Byl to mnohem větší mlýnek na maso než ten, který se brzy nato začal točit u Verdunu. Jen bylo třeba vědět, jak na to. A Turci to věděli dobře. Dokonce natolik, že se zapsali do historie prvním moderním holokaustem. To není nějaké dodatečné hodnocení z přecitlivělého dneška: „… v tomto administrativním holokaustu se vylidnily celé oblasti,“ napsal Winston Churchill už počátkem 20. let.

Nad Jerevanem kvůli tomu dnes uprostřed obrovské skulptury hoří věčný oheň a vedle se vzpíná k obloze úzká, skoro padesát metrů vysoká kamenná jehla. Kolem ohně leží květiny a lidé jsou tady tiší. Vedle, v muzeu genocidy, jsou fotky. Nejdříve ty z doby, kdy mrtví ještě žili. Hledí do fotoaparátů vážně, jak to tenkrát bylo zvykem, ale když víte, co následovalo, dostává ta vážnost nádech zlověstnosti. Dívky ze střední školy, zcela bez úsměvu. Smutní lékaři v černých oblecích, smrtelně vážné fotbalové mužstvo z roku 1908, celý symfonický orchestr i s nástroji a kamennými obličeji.

A pak je všechno jinak. Vychrtlá žena se synem, který se jí drží za ruku, stojí nad mrtvým tělem dalšího dítěte. Jiná žena s dítětem. Je tak vychrtlá a v očích má takové prázdno, že vypadá jako čarodějnice. A tady nahé děti kost a kůže. Přehlídka žeber, učebnice anatomie in vivo. Přehlídka mrtvých, umírajících a odsouzených k umírání. Turci byli výkonní popravčí. Jeden a půl milionu lidí vyřídili systematicky, takřka průmyslově. V zásadě měli tři hlavní metody, jak to provést ve velkém – a levně.

Upálení. „Nejkratší metoda, jak se zbavit žen a dětí nahromaděných v různých táborech, bylo upálit je,“ uvádí místopřísežné prohlášení bývalého velitele 3. turecké armády z prosince 1918. Britský špion Eitan Belkind, který infiltroval osmanskou armádu jako důstojník, uvedl, že na vlastní oči viděl upálení 5 000 Arménů.

Utopení. Italský konzul Giacomo Gorrini napsal: „Viděl jsem tisíce nevinných žen a dětí, které nalodili na čluny, jež potopili v Černém moři.“ Dělalo se to i jinak: hlídači spoutali dohromady třeba stovku mužů, svrhli je do vody z mostu a pak několik zastřelili. Mrtví stáhli pomalu ostatní pod hladinu. Tohle bylo fakt opravdu levné.

Uchození. Úřady začaly organizovat masový přesun statisíců Arménů do pouště na pomezí Sýrie a Iráku, Turci je tam vodili nesmyslnými oklikami bez jídla, bez vody, až většina lidí pomřela cestou. „Cesty a řeka Eufrat jsou přeplněny těly mrtvých a ti, kdo přežili, jsou stejně odsouzeni k jisté smrti. Je to plán na vyhlazení celého arménského národa,“ napsal v srpnu 1915 The New York Times.

I přesto, že zákopová válka značně snížila práh citlivosti lidstva, svět byl zděšen. I spojenci Turecka, Němci a Rakušané, protestovali a vyslali na místo kontrolní komise.

Přesto dnes už o téhle genocidě ví málokdo. Nakonec měl málem pravdu Hitler. Když zkoprnělým generálům natvrdo řekl, že bude třeba vyhladit celé národy, osladil jim to slovy: „Kdo si dneska ještě vzpomene na masakr Arménů?“ „Řezníky byli poráženi“ Sto let poté, co Turci vybíjením Arménů zahájili první „konečné řešení“, zůstává masakr nedořešený.

Hlavní aktéři, Arméni a Turci, na něj mají zcela odlišné pohledy.

Proto se tahle obrovská řež pořád vrací jako bumerang. Ve světě převládá názor, že masakr byl první genocidou moderního věku, Turecko má však jiný názor. Nepopírá, že lidé umírali, ale bylo jich míň a bylo to jinak. Tohle nebylo hromadné vyvražďování naplánované a provedené státem, přihodilo se to tak nějak během válečného chaosu. Turci a Arméni se začali napadat, vlastně to bylo arménské povstání, kromě toho taky zaúřadovaly nemoci a hladomory. A navíc: mrtvých Arménů nebyl jeden a půl milionu, bylo jich tři sta padesát tisíc, maximálně šest set tisíc. Při etnických střetech si Arméni taky nebrali rukavičky, takže zahynula i spousta Turků.

Problém je, že dostupné dokumenty říkají něco jiného.

Ale pravda je taky to, že události k takovému vyústění neúprosně směřovaly, i když asi nikdo netušil, jaké rozměry to nabere.

Paradoxní je, že Arméni byli Osmany dlouho považováni za loajální národ. V druhé půlce 19. století však jejich vztahy změnilo, když Turci začali prohrávat války na Balkáně. Radikální Arméni se obraceli k carskému Rusku s nadějí, že jim přinese samostatnost. A turecký nacionalismus se začal obracet proti Arménům. V 90. letech přišly první masakry a desítky tisíc obětí.

O loajalitě Arménů se už nedalo moc mluvit. Když Turecko vstoupilo na podzim 1914 do války, bylo za pár měsíců poraženo v první velké bitvě na Kavkaze, kterou carským jednotkám u Sarikamiše pomohli vyhrát uprchlí turečtí Arméni v ruských uniformách.

Turci měli problém. Východní část říše, kde Arméni tvořili velkou část obyvatelstva, najednou vypadala ohrožená. Sotva se zlomila půlka dubna 1915, vypuklo arménské povstání v oblasti kolem jezera Van. Obě strany se vzájemně masakrovaly, i když už v tomhle bodě se vedou spory, zda to nebyl jen akt sebeobrany, protože bylo zřejmé, že se k něčemu schyluje.

A 24. dubna vydal ministr války Enver Paša rozhodující rozkaz přesídlit Armény na jih do pouští Sýrie. Chtěl je mít v odlehlých oblastech, kde nepředstavovali strategické riziko, jakým byli pod Kavkazem.

Je paradoxní, že to byl zrovna on. V bitvě u Sarikamiše málem přišel o život, ale zachránil ho arménský voják Hovannes, který ho přenesl přes bitevní čáru do bezpečí. To ukazuje, že tureckoarménský propletenec byl složitější, než by se zdálo, a pravda může mít více vrstev.

Pak to šlo rychle. Ještě ten den byla pozatýkána arménská elita v Konstantinopoli a brzy byla mrtvá. Ale byla to jen kapka v moři.

Vraždění, které následovalo, nám není zas tak neznámé. Češi měli svědectví téměř z první ruky. Oblastí se hned po válce, když masakr dozníval, pohyboval Karel Hansa, jehož kniha Hrůzy východu tady vyšla krátce po vzniku Československa (a nedávno znovu). Stihl v ní popsat dozvuky masakrů a shromáždit očitá svědectví. „Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané,“ popisuje, co viděl v jednom táboře.

Jinde zase cituje německého zaměstnance dráhy, který varoval tureckého kolegu, že tak polovina deportovaných nepřežije cestu vlakem. Ten mu s údivem nad takovou nedovtipností odpověděl: „Ale to je přece účelem deportací.“

Stín toho všeho visí nad Turky a Armény dosud. Když jsem jel kolem hranice, Ararat byl na dosah ruky, ale v cestě stál hraniční plot jako ze studené války. V jerevanském muzeu genocidy mi říkali, že tam za tři roky měli pět set tureckých návštěvníků („Někteří radši říkají, že jsou z Turkmenistánu nebo Íránu.“), ale obě země se na sebe pořád mračí. Turecko sice udělalo smířlivá gesta, ale v tom hlavním vede zákopovou válku. O genocidě podle něj nemůže být ani řeč. Když něco takového prohlásil slavný spisovatel Orhan Pamuk, musel kvůli tomuhle kacířství uprchnout ze země.

„Turci jsou hodně hrdý národ a je pro ně těžké připustit, že by měli převzít formální odpovědnost za své předchůdce,“ říká odborník na Turecko Michal Thim z Asociace pro mezinárodní otázky. „Navíc západní státy s nimi na toto téma mluví mnoha jazyky.“ Všichni se tváří, jako by chtěli, aby Turci přijali za masakry odpovědnost, ale současně dávají najevo, že jim je to vlastně jedno. Netlačí na ně, protože je potřebují. Dobře to je patrné na Americe nebo Izraeli.

Ale že se tenkrát něco stalo, je vidět dosud. Arméni jsou svým způsobem raritou, protože v Arménii dnes žije asi jen pětina všech Arménů, kteří jsou na světě. Ti, kteří nebyli zmasakrováni, se rozutekli do ciziny, kde prokázali nevšední kvality, v nových zemích se z nich stali prezidenti (Émile Lahoud v Libanonu), premiéři (Édouard Balladur ve Francii), ministři (Paul Ignatius v USA), sportovci (André Agassi, Alain Prost) či umělci (Gregory Peck, Charles Aznavour, William Saroyan, Cher). První plynové komory v poušti Možná není náhoda, že když Hitler v roce 1939 hovořil ke svým důstojníkům, zmínil při přípravě židovského holokaustu ten arménský. Úvaha, že mu posloužil jako inspirace, se přímo vnucuje. Osmané zřídili 25 koncentračních táborů a vymysleli pochody smrti. Nejen to.

Když v září 1915 poslal turecký ministr vnitra instrukce na téma, co dělat s Armény, znělo to skoro doslova jako rozkazy, které později vydával zabijákům SS Heinrich Himmler: „Jejich existence musí být ukončena, je nezbytné přijmout jakkoliv tvrdá opatření, nesmí být brán ohled na věk či pohlaví ani na jakékoliv morální zábrany.“ Osmanští byrokrati také vypočítali, kolik Arménů se vejde do dobytčáku. Bylo jich 90. Přesně týž počet vězňů vozily dobytčáky i ve třetí říši.

Vše je tak podobné… V Syrské poušti je komplex podzemích jeskyní, kam tehdy zahnali tisíce lidí. Pak u vstupů rozdělali ohně a kouř postupně Armény uvnitř udusil.

Bylo to sice primitivní, ale byly to první plynové komory.

Milan Vodička