Filosof John Rawls se proslavil tezí, že pokud bychom byli nuceni nastavit společenské podmínky, aniž bychom věděli, kým budeme, vybrali bychom je co nejliberálnější. Například proto, že heterosexuální většině tolerance homosexuálů život nezhorší, ale narodit se jako homosexuál do sexuálně diskriminační společnosti vás může stát život. Svobodomyslnost společnosti se tak pozná podle toho, jak se chová k minoritám, a homosexuálům na Západě se dnes žije lépe než dříve.

Nicméně podobně jako není společnost prosta rasismu, není prosta ani homofobie. Projevilo se to v americké prezidentské kampani, tragicky při střelbě v gay klubu v Orlandu, v Česku kontroverzí s nejmenováním Martina C. Putny profesorem, když na sociálních zaznělo, že někdo takový nemá učit naše děti.

Vladimir Putin Rusům dnes popisuje Evropu jako místo, kde se prohání gayové a zoofilové a vše je dovoleno. Ruská propaganda ji překřtila na Gayropu. Právě Rusko cíleně obnovuje antihomosexuální legislativu, která umožňuje zatknout a držet až dva týdny cizince, které podezírají z homosexuality. Vysoké pokuty hrozí za poskytování informací o LGBT jedincích nezletilým. Putin viní lesby a gaye ze snížení populace a cílí na konzervativní voliče. Nejhorší podmínky pak pro gaye až na výjimky panují v Africe a muslimské části Asie, jelikož šaría homosexualitu zamítá (v Súdánu, Íránu i Saúdské Arábii platí za homosexualitu trest smrti).

Avšak bylo to v Anglii, kde se odehrála pravděpodobně nejslavnější perzekuce homosexuála. Teorie o degenerativním účinku homosexuality a sociální darwinismus velmi ovlivnily nahlížení na LGBT na sklonku 19. století. Teprve reformou roku 1861 byl trest smrti za sodomii zmírněn na doživotní vězení, v roce 1885 pak prošel tzv. Laboucherův dodatek, který trestal jakýkoliv projev homosexuality až dvouletým vězením s nucenou prací.

Tento dodatek byl použit v procesu s Oscarem Wildem, jakmile bylo sebráno přesvědčivé množství výpovědí mladých prostitutů a hotelového služebnictva. Wilde se navzdory radám přátel ve vlastním sokratovském momentu rozhodl nepláchnout do Francie, jež za revoluce upustila od kriminalizace homosexuality. Vězeňské podmínky byly kruté a autor v nich musel strávit dva roky. Vědělo se, že lidé nenavyklí na fyzickou námahu během či po výkonu trestu umírají na vyčerpání a neléčené choroby. Vězni spolu nesměli komunikovat a museli mít zahalený obličej. Bití a týrání bylo běžné. Wilde musel šest hodin denně strávit na běžeckém pásu, trpěl úplavicí a první rok směl číst jen Bibli.

Přesto se u něj dostavil pocit duchovní obnovy. Wilde přijal dvouletý žalář jako nový druh zkušenosti, který ho podnítil k sepsání děl, která se od jeho předchozí tvorby liší tím, že postrádají typickou perlivost a lehkost, jsou méně přehlíživá k bídě spodiny a šetří ironií.

De profundis, tři měsíce psaný neodeslaný dopis milenci Bosiemu, je komplexní duchovní cesta; vyznání, obvinění, kontemplace, konverze, sebeodhalení, kritika mělkosti i neúprosný monolog člověka uvyklého na krásu, který si musí vystačit s šedými zdmi a sousedstvím cel smrti.

Po propuštění napsal ve Francii, kde žil oddělen od manželky a dětí, Baladu o žaláři v Readingu, v níž podává svědectví o popravě vraha nevěrné manželky a bezvýchodnosti života za mřížemi. V palčivých neodvratných rýmech okolní zločince nesoudí: „And that each day is like a year. A year whose days are long.“ či: „Yet each man kills the thing he loves“.

Nedlouho poté Oscar Wilde zemřel, zřejmě na následky zanedbání zraněného ucha z dob věznění v Readingu. Části onoho zavrženíhodného zákona, který přivodil chemickou kastraci a zkázu i Alanu Turingovi, známému autoru testu na rozeznání umělé inteligence a dekódovači nacistického šifrovacího systému, platily až do roku 2003.

Tento článek původně vyšel ve 3. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.